(Boh) Milujeme pravidla a rady a tak nějak jsem si říkala, že až to všechno přebolí a pomine, že taky vytvořím svoje porozchodové desatero. Ale nějak ne a ne najít deset bodů, co by mi pomáhalo. Možná je to tím, že jsem neměla strategii. Chuť cokoliv analyzovat a řešit. Někdy si nechceme opakovat co se stalo a zjišťovat proč, někdy si jen přejeme, aby se rány zahojily a my mohli jít dál. Ať už se stalo cokoliv. Netřeba se poučit a tak si pamatovat. Ne ne. Hlavně jít dál. A to jsem zřejmě udělala. Zabalila kufry a šla dál. Každý den jdu dál a dál, nevzpomínám, neanalyzuju, nesnažím se pochopit ani poučit. Only keep going. On and On.
A tak potkávám nové lidi, nakupuju nové věci, vracím se v životních kruzích a tak nějak si říkám, kdy nastane doba, kdy se probudím a budu to zase já. Kdy mi ten kus zlomeného srdce doroste, abych zase cítila a žila. Naplno. Bez obav, bez výčitek. Jsem v pohodě. Nic moc neřeším. Jen si tak pluju dál. Nicméně když už to vypadá, že bych mohla s Dalajlámou soutěžit ve vyrovnanosti, v naprostém klidu a souznění s mou situací, tak mě v ten nejvyrovnanější a nejosvícenější okamžik vždycky zachvátí panika: „Co když už to nikdy nebudu já. Co když taková vyrovnaná a nic si nepřipouštějící zůstanu navždy? Co když se nejedná o zlomené srdce, ale o dospělost a já už se nikdy nevrátím k jednorožcům a vílám. Snech o hezkých věcech a bezmezné lásce. Co když už nikoho nebudu moci bezmezně milovat. Co když jsem vyčerpalala zásoby a pro toho pravého mi už nic nezbyde?!“
POMOC!
(A je po vyrovnanosti)
Většina důležitých vztahů pro mě byla transformačních. A tenhle poslední ze mně udělal ženu nad věcí. Co si věci moc nepřipouští, co řeší jen podstatné a zbytek nechá plynout. Už se nesnaží, snažila se dost a už je jí to tak nějak všechno jedno. Dobro, zlo, láska, víra…to máš putnu. Jsem ženou, na kterou si budu muset zvykat. A hlavně kterou budu muset zase zkazit, nebo naučit se radovat a snít, protože je to s ní děsná nuda. Už nechce za nic bojovat, už nechce nic řešit, už je jí všechno tak trochu jedno a je to s ní tak trochu k uzoufání.
(„Bože můj!“ vykřikla moje duše zoufale.
„Už abych se zase zamilovala.
Hluboce a vášnivě…
Hele, nestojí támhle za stromem jednorožec?
Podívej ženská!
No tak se tam alespoň podívej!“)
10 komentářů
tokijskadomovnice
Jednorožci jsou vždy s námi!
mydve
Jsou, jen je asi někdy nevidíme, co… :-)
panda
Podobne som to citila aj ja po jednom tazkom rozchode – trvalo to asi rok a potom som znova dokazala milovat. Zial, podarilo sa mi zamilovat nestastne, takze nie uplne optimalne, ale hlavne, ze som nestratila ten cit, ktory vo mne bol.
mydve
Ale šlo to. A to je hlavní!
Blondies
Nejhorší je se ohlížet a žít minulostí. A snažit se si užít ten nový stav. Jasně samozřejmě to trvá, ale postupem času ta bolest otupí a už se dýchá lehčeji a i snáz se dělají nové věci. Pak je na čase poznávat nové lidi a to prázdné místo nahradit něčím jiným/novým. A už doopravdy začít žít znovu.
Jediná rada je, nic si nenamlouvat, projít všema stádiema smutku, vybrečet se kdykoli je to potřeba, sežrat třeba tunu čokolády (atd. atd.), pak to trvá nejkratší dobu. Navíc v téhle době se poznají i opravdoví přátele.
Hodně štěstí :)
http://myblond-world.blogspot.cz/
mydve
Díky! Prožívám, prožívám… :-)
Evelína
Hmm, mám to podobně. Byla jsem nad věcí a šla dál, ale teď se mi vrátilo analyzování a bojím se, že už nikdy nebudu mít to sebevědomí, abych pro někoho byla ta pravá, když pro něj jsem nebyla. Mozek ví, mozek chápe, že chyba nebyla ani tak u mě (jo, analýzy naštěstí vycházejí pozitivně), ale je tam pořád to ALE. Když mě má tak hrozně rád, proč mě nemůže milovat a budu někdy pro někoho femme fatale nebo navždy zůstanu tou prima holkou od vedle. A ten kus srdce, tak ten chci zpátky, ale zatím zůstává u něj a já ho nemůžu přesvědčit, aby se vrátil zpět, i když všechny argumenty mluví jasně. Chce to čas a víru sama v sebe a té nám milá Bohyně přeji oběma plný kýbel. Zasloužíme si ji, že ano!!!!?
mydve
Tak to si piš Evelíno! Dáme to, holka. Zase budeme zářit, zase to budeme my! :-)
U dvou Verunek
Kočí, obvykle si pro rady chodím já k tobě, a i když bych teď chtěla, aby to bylo naopak a mohla říct něco užitečného já tobě, tak se obávám, že to asi neklapne. :( Napadá mě jen: To bude dobrý. Asi moc nepomohlo, co? Ale bude. Někdy se ty pozitiva hledaj dlouho a těžko, ale jsou tam. Jen některý věci už se nevrátí, už nebudou jako dřív…
Verunka
mydve
Děkuju Verunko! Nic originálnějšího nenapíšu… :-)