(FF) Dneska se mi do ráno do práce nejelo hezky. Všechno mělo tendenci mě buď naštvat, nebo rozplakat. Ohavně oblečení lidé v tramvaji, všudypřítomný puch, neveselá vidina pracovního dne u monitoru, pod oči-vypalující zářivky a hlavně celou dobu pod dohledem, lehce děsivé přemítání o budoucnosti, nepříjemný pocit při pomyšlení na zůstatek na mém kontě, přemítání o novém bydlení…
… prostě jsem si dnešní ráno vybrala k ne moc pěkné reflexi svého života, který momentálně připomíná zkázu Pompejí. Všechno padá, všechno se bortí. Základy jsem nevystavěla moc pěkné. Na výpočty a fyziku jsem opravdu nikdy nebyla dobrá…

Dřív jsem v tom zmatku rozpadajících se jistot vyděšeně pobíhala a snažila se zachránit nezachránitelné, ale teď jsem se rozhodla všechno nechat padnout. A pak vystavět znovu. Jinak. Lépe. A když všechno, tak všechno. Pěkně zgruntu. Nechávám padnout práci, bydlení, rodinu, vztahy. Osvědčené jistoty, které bezpečnými a milými jistotami být přestaly. Vesmír všechno roztočil do podivuhodné spirály, která se točí čím dál rychleji. Je to jako jít temným lesem a nevědět, co mě čeká. A nejhorší na té cestě není strach. Protože nějak instinktivně tušíte, že temný les je nebezpečný a se strachem počítáte. Víte, že někde vybafnou bubáci. Jste na to připraveni. Překonat strach není to nejtěžší. Nejtěžší na téhle osamělé cestě vnitřním temným lesem je uchovat si naději, že nakonec uvidíte hvězdy.

(Boh) Fatalko má nejdražší, zhodnotila bych to slovy klasika následovně: „Musí míti ve svém nitru chaos, kdo chce zroditi tančící hvězdu.“ Takže keep going, baby! Na druhou stranu, i když ctím klasickou filosofii, tak mi praktičtější  přijde držet se  Barbary Gordon a tančit tak rychle jak dokážem: „Jednou nadejde chvíle, kdy bude nutné zastavit a opatrně se zeptat: S čím tančím tak rychle, že nedokážu dýchat?“ Takže to vlastně děláš správně. Nádech, výdech, je poločas. Zbytek probereme nad guilty pleasure.