povídám tuhle kamarádce. Je zase singl. Po rozpadu dlouhodobého vztahu se občas někde zamiluje, měsíce nebo týdny ji nevidím, a pak se vrátí s tím, že to nevyšlo, což sáhodlouze analyzujeme. Teď si dva měsíce píše s nějakým mužem ze seznamky. Nikdy se neviděli. Přesto prožívá rozchody, hádky, usmiřování, naději i zklamání, jakoby to bylo doopravdy. Virtuálně. Bez sexu. Opakuju, bez toho, aby se vůbec někdy viděli! „ Ty si myslíš, že spolu chodíte, že jo?” došlo mi a byla jsem trochu v šoku. „Když on tak krásně píše,“ zasmála se
a zasnila. Dospělá, krásná, soběstačná žena.

Totiž – já se slovy živím. Vím, jak snadno slova dokážou vytvářet iluzi. V dobrém i ve špatném. Zvlášť ve virtuálním světě, kdy si k napsanému ještě přidáváme naše momentální rozpoložení, zkušenosti, očekávání… Vím moc dobře, že dokážu napsat články o tom, jak prožít sama Vánoce a nezbláznit se z toho, stejně jako o tom, jak strávit svátky jen láskou a sexem. Když píšu o nutnosti relaxu a zastavení se, bývám prolitá hektolitry kafe, oči trpí na pokraji zánětu spojivek a strašně toužím si alespoň na chvíli vydechnout. Ale přesto ten článek potom klidem sálá a slova zvou ke spočinutí.

Vím tedy moc dobře, že slova jsou iluze, tedy můžou být. Ale možná nám prostě iluze stačí. Než někam jet, zjistit, že to není ono, že je to celé nějaké moc reálné, jsou tam vlasy jiné ženy na umyvadle a tampony v koupelnové skříňce a ten chlap se vlastně strašně brzo udělá. Je lepší vědět tohle, nebo žít v ideálním virtuálním vztahu, který neexistuje? Mám totiž ještě jednu kamarádku, ta nečeká, vždycky někam přijede a zjistí, jak to je ve skutečnosti. Zhodnotí počet vlasů, orgasmů i obéček hned, aby prostě neztrácela čas. „Byl moc rychlej, moc pomalej, divnej, s nevyřešenou minulostí, …“ Vyhodnotí a ví hned, že to neklapne a že se může seznamovat dál. Deziluze jí rychle vyléčí. Já se nacházím někde mezi. Nežiju ani virtuálním psaním, ani zběsilým randěním (tři rande za rok asi nejsou úplně jízda, co?) a soustředím se na jiný věci. Protože už chci jen jednoho muže, a než přijde, nechci investovat čas a energii do nepodařených schůzek. Ideální způsob asi bude někde mezi všemi těmi přístupy nás tří grácií. Ani nežít ve virtuální iluzi, nebát se být (zase) zklamaná a nehodit flintu do žita.

Ono to totiž vážně není lehký, najít někoho, s kým si budeme rozumět, všechno bude klapat a ještě tam zůstane prostor na trošku magie. Protože co by byla láska bez kouzel? Jenže jako by se vším, co jsme, co už dokážeme, jaké teď jsme a jak se o sebe umíme postarat, co dokážeme zvládnout a přežít, se zároveň zavíral a zužoval okruh těch mužů, co by se k nám hodili. A to není namyšlené, sobecké fiflenkovství. Prostě chceme někoho, kdo už má taky něco za sebou (myšleno v tom dobrém slova smylu) a před sebou nevidí jen starosti se střídavou péčí a noční brek kvůli exmanželce.

Možná je to jen iluze. Já si totiž stejně myslím, že ve finále je to fakt jednoduchý. Prostě když se ti dva potkají, tak je to jasné, a hotovo. Ne, že by to bylo snadné nebo úplně bez problémů. Jen tak nějak víte, že je to ono, a zmizí všechny ty bolesti a nedorozumění způsobené tím, že se do sebe pokoušíte navzájem napasovat s neznámým nevhodným člověkem. Ať už virtuálně, nebo naživo. Zamilovaný listopad přeje FF (ta blond, bez psa)

PS: Po bouřlivých reakcích upozorňuji na to, že podobnost s živými osobami je čistě náhodná. :)