Co se nám honí hlavou

Tak trochu retro

(FF) Focení, při kterém bylo třeba trochu víc retuše než před rokem. Osmnáctiletý kluk, který mě v autobuse pustil sednout. Dotaz spolusedícího v hospodě, jestli jsem starší já nebo můj mužský doprovod. Ano, tenhle týden jsem řešila stárnutí.
A pak mě práce zavála do města, kde jsem po hodině hledání přestala pátrat po Starbucks a kvůli akutní kofeinové krizi, uchozená z podpatků a promrzlá z příliš krátkých šatiček, jsem zapadla do McDonalds. Ocitla jsem se v půlce všedního dne uprostřed středoškolské vřavy. Pozorovala a poslouchala nenápadně ty holky s culíčky, svěží pletí, pár pupínky, v džínách, keckách a mikinách, jejich problémy s láskou a matikou a došlo mi, že už bych ani nechtěla, aby mi bylo znovu 18. I když culík a pupínky mívám někdy i teď, naivní představy, nedostatek pozvání na rande a úplně nejasnou představu o budoucnosti. Už ne. Nebo ne každý den. Není už to mé základní nastavení. A že jsem za to (zatím) zaplatila pár vráskama, občas bolavýma zádama a chvilkovým přílišným cynizmem? To je ještě malá cena, rozjímala jsem…
A pak se něco stalo. Ještě ten samý den jsem seděla při západu slunce v zapadlé vesnici na lávce u potoka, na sobě boyfriends jeans, tričko, kecky a v sobě nesnesitelnou lehkost bytí. A bylo mi zase 18. Nebo 15. Kvetoucí stromy, zlatý déšť, zpívající ptáci a potok (ok, tak teda strouha), a vedle mě někdo, koho jsem měla potkat, když mi bylo 18. A najednou mi ty vrásky byly fuk. Protože jsme to pořád my, ať je nám 18, 38 nebo 80. Jsme to my a ty pocity, které máme, když se díváme na kvetoucí stromy. A o to jde, ne?

10 komentářů

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *