(Boh) Má kolegyně, Vítězka v boji, má výbornou hlášku, kterou pronese pokaždé, když po obědě míjíme vietnamský koloniál: „Myslím, že si koupím Rumbu. Dneska naposledy.“ Vždycky mě to moc pobaví a nechám se strhnout. Rumbu nejím, ale občas si koupím nějakou sladkost, protože přeci můžu, vždyť je to dneska naposledy. Tenhle malý nešvar dokonale dokresluje mou touhu po dokonalosti, které nejsem schopna dostát. Například večer si v posteli říkám, jak jsem skvělá, že jdu dřív spát a že tentokrát budu v práci už na 7,30 ráno, abych si nějaký ten čas napracovala a mohla odejít dřív a třeba se jít projít do Stromovky. Dokonce si před usnutím představuju, jak si po cestě kupuju snídani, protože si to přece za svou neuvěřitelnou disciplinovanost zasloužím. Bohužel realita je pak taková, že do práce dorazím bez snídaně, bez vidiny dokonalé procházky a hlavně v 9,08! Čili hodně daleko za mým předsevzetím a kousek po poslední možné hodině, kdy mám vůbec dorazit.
A takhle je to se vším. Vím, že se některé věci mají dělat, ale já je prostě nedělám. Zvládnu se ovšem kvůli tomu pořádně užírat. Jenže takhle to nejde do nekonečna. Nedávno jsem se rozhodla, že musím něco radikálně změnit. A taky se tak stalo. Pracuji na sobě, abych se přestala užírat za to, že nejsem dokonalá, že chodím pozdě, že neluxuju a že peru pět praček najednou. Že o víkendu nevařím – ano, jím kompoty nebo cornflakes – a že moc nevolám své babičce. Že si málokdy ustelu postel a na břišní svaly cvičím jednou za měsíc. (Dobře, jednou za rok). Ten pocit, že bych měla, ale nedělám to, ty výčitky svědomí z toho, že jsem nedisciplinovaná, jsou totiž něco, co mi opravdu brání v tom, abych do práce přišla včas, s úsměvem na rtu vyluxovala nebo si uvařila normální jídlo – a nekradla pořád Kenovi mlíko, protože ho nejsem schopná koupit. Zjistila jsem totiž, že když své duši ulevím od „měla bych“, je tam najednou prostor pro „můžu“ a s tím se mi líp žije. S ustlanou postelí nebo bez.
Výše uvedený výčet nešvarů rozhodně není kompletní, bylo by správné zmínit ještě oblast fastfoodů – s cheeseburgerem v čele, vysokých účtů za telefon, hodin strávených na internetu, nesmyslných nákupů a pozdě zaplacených účtů. Ale to už by asi bylo na jeden příspěvek příliš. Nebo ne?
8 komentářů
udvouverunek
Podobný (ne úplně stejný) postoj se snažím implementovat do vícero oblastí svého života. Protože to „musím“ je děsně svazující. Ani si to neuvědomujeme, už je to automatika, ale svazuje to. A třeba stačí jen jiná formulace věty – místo „Musím zajet za babičkou a dědou“ třebas jenom pouhé „Zajdu je navštívit“. Pouta v podobě slovíčka „musím“ jsou pryč a hned mám k té návštěvě jiný postoj: už to není povinnost, ale moje dobrovolná činnost. A větší sílu to má, když to říkám nahlas (v rámci rozhovoru s někým, ne že bych trpěla samomluvou) a nepřehrávám si to jen v hlavě. Velice jednoduché.
Verunka
udvouverunek
Jo a dovolily jsme si vás označit v takové inteligentnější formě tagu, tak snad vás to neurazí ;-)
http://udvouverunek.wordpress.com/2012/04/08/versatile-blogger-award/
Verunka
Femme Fatale s Bohyní
Nevěděly jsem, co to vlastně je, takže jsem to jen tak zběžně projela a DĚKUJEME! Tak jak umí děkovat jen královny krásy – zalačíme slzu a zamáváme davu! Je to moc milé a hlavně se dozvíme o dalších bloggerech. Čili – Ještě jednou Verunky díky a jdeme vytvořit versatile blogger příspěvek. (Boh)
dantu
Bohyně, ty děláš s radostí hlavně to, co tě baví. O tom vím své.
Je to ,ale úplně normální. Tak se tím netrap.
Ono to půjde až to bude třeba. Vzpomínáš na přirovnání ladného pohybu a hlasu Karla Gotta?
Prostě někdo nemá pro něco vlohy. Něco se musí….jako chodit do práce. Ono pro jednoho vařit nebaví a to vařím moc ráda. Tak vem Fatalku v pondělí za ruku a přiďte na oběd.
Veselé velikonoce.
A Kenovi by litr mlíka určitě zkysnul :-)
A pro pooo, kde bude Ken na velikonoční pondělí? Vezmi ho také za druhou ruku.
Bude to švanda 5 Barbín /v různém věku/ a Ken.
Femme Fatale s Bohyní
Že se na to nevykašleme, že? Prostě to „naposledy“ nebo „už nebudu“ hodit za hlavu a v klidu si žít. :-)
Dita Lendvayová
že tentokrát budu v práci už na 7,30 ráno, abych si nějaký ten čas napracovala a mohla odejít dřív a třeba se jít projít do Stromovky. Dokonce si před usnutím představuju, jak si po cestě kupuju snídani, protože si to přece za svou neuvěřitelnou disciplinovanost zasloužím. Bohužel realita je pak taková, že do práce dorazím bez snídaně, bez vidiny dokonalé procházky a hlavně v 9,08! Čili hodně daleko za mým předsevzetím a kousek po poslední možné hodině, kdy mám vůbec dorazit.
Dnes a denně… a na minutu přesně :-D ne, někdy přijdu i 9,05, to se musí nechat
Femme Fatale s Bohyní
Jsem vděčná za tvůj komentář. Trochu se mi ulevilo! Díky Limeto! (Boh)
Vanilka
Já si skoro každý den říkám „dneska naposledy“. Anebo „od zítřka už nebudu…“