Když nepíšeme na blog, tak je jasné, že žijeme (a pak máme o čem psát). A taky je jasné, že nám budou přibývat sledující, stejně jako na Twitteru nebo Instagramu. Nevíme, proč tomu tak je, ale bývá to pravidlo: čím míň píšeme a sdílíme, tím víc rostou čtenářská čísla navzdory všem marketingovým poučkám. Svět nás sleduje (a následuje). Nebo dělá to, co jsme navrhovaly před lety. A pořád z toho máme pocit zadostiučinění, i když už jsme někde úplně jinde. Napíšu o tom v dalším postu. Zase za rok a půl. Zhruba. A zatímco svět víří v divém rytmu čardáše, mezitím jsme se jedna tiše a nenápadně a druhá s…
-
-
Fatalka poprvé v Chorvatsku
Protože očividně prožívám rok, kdy obrážím destinace, kde už všichni Češi stokrát byli, v červenci padla volba osudu na Chorvatsko. Ano, moje poprvé u Jadranu! Jak tento název zněl exoticky, když jsem byla malá a prohlížela si sušené mořské plody u babičky v poličce. Jaká to tenkrát asi byla několikadenní výprava, na kterou se měsíce těšilo a pak se na ni roky vzpomínalo! No nic, konec nostalgického okénka, tady máte zážitky roku 2021: Když si na dovolené nestihnete udělat make-up, aspoň si umyjte vlasy. Když ani to nestihnete, naneste rtěnku. Pokud nestíháte ani rtěnku, vemte si aspoň prstýnek. Stejně budete nejhezčí, protože o pleť se postará opálení a o vlasy…
-
PO ČEM ŽENY TOUŽÍ – vzkaz mužům nejen z Tinderu
(Boh) Pamatujete si na film „Po čem ženy touží“ s Melem Gibsonem v hlavní roli? Už nevím, proč se v něm Mel oblékl do silonek a s fénem upadl do vany, ale co vím určitě je, že dostal elektrický šok a prozřel. Tedy, prozřel…no, začal slyšet myšlenky žen a sice úplně nepochopil ženskou mysl, ale minimálně ji slyšel. A to pak byla panečku jízda. Naše mysl totiž jede pořád a komentujeme v hlavě skoro všechno. A někdy i vícehlasně. (Tedy minimálně já). Samozřejmě, že je to byla komedie a velmi nereálná. Každý přece ví, že v koupelnách jsou přepěťové zásuvky a speciální jističe, takže se fénem ve vaně jen velmi těžko přizabijete, ale pojďme…
-
Co jsem se naučila v roce 2020
V tomhle roce se už konečně naučili asi všichni všechno, ne? Všechny záležitosti vesmíru se se ujasnily a uhladily, srovnaly na místa, vybrečeli jsme se, uklidnili a došlo nám, kde, s kým a kým OPRAVDU chceme být. Z mnoha vedlejších příběhů a projektů se staly ty hlavní a láska byla většinou blíž, než jsme si myslely. Nebo?
-
KRITÉRIUM VÝBĚRU MUŽE
Podle Bohyně (Boh): V 5 letech: Mám hodně kamarádů. Skáčeme společně v hnoji, ve školce pašujeme jídlo do herny a schováváme ho do dětské kuchyňky. Kluci jsou super. Beru každého, který má odvahu a nebojí se ničeho, rozesměje mě, a svorně se mnou stojí na hanbě kvůli hnilobě v herně. Kamarádky moc nemám. Ve 14: Vypadám na dvacet. Kluci jsou super, jen mi pořád koukají na prsa. Z nějakého důvodu se mi spíš líbí mladíci, než klučíci. Zaujme mě hlavně ten, co má odvahu, smysl pro humor a nebojí se ničeho. Ani faktu, že je mi vlastně jen čtrnáct a hodně se stydím. Holky se se mnou nebaví a jsou hnusné, ale…
-
RANDĚNÍ ZA ČASŮ KORONAVIRU (double článek)
(FF) Spousta z vás (jeden muž) se nás ptá, jak jde randění v karanténě. No, jak by to asi šlo. V době bezdotykové, bezkapénkové, s rouškami a se zákazem shromažďování – jde to skvěle! A já bych se zrovna tak shromažďovala. Když pominu svého ctitele z vietnamské večerky, který se za igelitem pojednou tváří odmítavě, a jednoho vojáka, se kterým jsem si plaše vyměnila pohled zpoza roušky, v mém životě se opět nic víc vzrušujícího nestalo. Nicméně při svých občasných výsadcích (ach, již do mne proniká vojenská terminologie, bohužel jenom ta) venku jsem vypozorovala, že v interakci s druhým pohlavím je teď na ulicích důležitá chůze, pohled a vůně (pokud…
