(FF) Z jakékoliv párty se dá odejít buď důstojně, nebo úplně na káry a s ukradenými botami absolvovat cestu domů nacpaná společně s dalšími pěti lidmi v alfě romeo. Ten první způsob jsme s Bohyní asi ještě nevyzkoušely. Proto taky společně vyrážíme jen minimálně. Pak se z toho rok vzpamatováváme my i hostitelé. Když vám nějaký nápadník z onlinu začne posílat nevyžádané fotky svého těla, je jasné, že dříve nebo později (spíš dřív) vám pošle i velmi detailní fotku svého nádobíčka. Varuju vás – na nádobíčko a příslušenství není zblízka, foceno s bleskem, moc hezký pohled. Touze po setkání mimo online taková aktivita vůbec nepomůže. A nepomůže ani, když chtivý…
-
-
Co jsem se naučila v dubnu
(FF) “A jak zaplatíte nájem, až budete ležet na ARO s naštípnutou páteří?” “A žijete se manželem ve společné domácnosti?” Miluju pojišťováky. Připomenou mi, že se mám vlastně docela dobře. Dokud se něco nepokazí, protože pak se budu mít fakt hodně špatně. Miluju, když mi ráno zavolají se svými super nabídkami a vylíčí mi ty nejhorší varianty mé budoucnosti. Protože to bych asi sama od sebe nikdy nedokázala. Just kidding. Podle zákonů aerodynamiky čmelák není schopen létat. Ale neví to. Takže létá. “Na jaře si nezapomeňte zastřihnout konečníky vlasů,” napsala jsem bezelstně do textu, odeslala a vůbec mi to nepřišlo divné. Očividně jako novinářka zraju jako víno. Neměla bych lézt…
-
Co jsem se naučila v březnu
(FF) Hodina před pohovorem je nejlepší doba na to, vytrhat si knírek, upravovat obočí až k padnutí a zkoušet nové odstíny makeupu. Protože kdo by nechtěl přijít na setkání s úplně cizími lidmi flekatý jako dalmatin? Já teda ano. Vypozorovala jsem, že život očividně probíhá v sekvencích – nejdřív se neděje nic a pak se děje všechno najednou. V těch úsecích, kdy se neděje nic, máme asi sbírat síly a energii na to, kdy se děje všechno! A když to nestihneme? No, tak to nevadí, protože to nakonec nějak stejně zvládneme. Co jiného nám zbývá.
-
PROČ BOHYNĚ NENÍ HIPSTERKA
(Boh) Nedávno mi někdo řekl, při pohledu na několik let starou fotku, že jsem pravověrná hipsterka. Musím říct, že bydlím v Dejvicích a chodím venčit na Letnou, což jsou hnízda hipsterů a mimochodem kavárna Nahoře a Dole je vedle mého vchodu, takže ano, možná jsem v hipsterké oblasti, ale za hipsterku se fakt nepovažuju. Já vlastně ani nevím, kdo ti hipsteři jsou. A tak jsem mrkla do wikipedie:
-
Hlavně, že jsme pořád tady, aneb co jsem se naučila v prosinci
(FF) Dny, kdy se mi podaří vidět východ nebo západ slunce, mi přijdou jiné, jaksi úplnější než dny, kdy je nevidím. Asi si dám naprosto jednoduché předsevzetí, abych jich vídala víc a víc. Pochopila jsem, že se budu muset umět líp prodat. Když je totiž člověk dlouho v nějaké práci (myslím roky a roky), nemusí se nikde moc prezentovat. A na mně je několikaleté sezení v kanclíku dost vidět. K získání nové práce překvapivě nestačí koupit si nové hadry a brýle, dokonce ani odkazy na dlouholetou praxi! Musím v sobě někde hodně hluboku vykopat zápal, energii a nadšení. Uf.
-
Třídní sraz po 16 letech od maturity
(FF) “Panebože, vždyť já tam už nikoho nepoznávám!” vykřikly jsme se sestřenkou shodně při kradmém a nenápadném pohledu zvenku do hospody, kde se právě odehrával náš třídní sraz. Plešatý otylý chlapík, pani s účesy ve tvaru květáku na hlavách, lidé v podivném beztvarém oblečení. Ach bože. Naše noční můry se splnily! Nikoho nepoznáváme a všichni vypadají nějak… divně. Jako lidé z Prostřeno nebo kýho čerta! Po vstupu do hospody jsme se uklidnily. Náš normální stůl plný normálních spolužáků, z nichž skoro všichni vypadají jako tenkrát před lety, byl samozřejmě ten vedle květáků. Zatím žádné pleše, ani velká životní dramata nebo pivní vany, ani žádná po letech svěřená tajemství, kdo koho…
