(FF) Nechávám tomu volný průběh. Odevzdám to životu. Zjistila jsem, že mě nebaví chodit na rande, postopadesátkrát vyprávět svůj příběh, setkávat se s muži. Znovu říkat, kdo jsem, co jsem, proč jsem, jak jsem, co chci a nechci, pro co stojí za to žít a za co bych se bila jako lvice, i když jsem beránek. Nechce se mi, často to nejsou lidé, se kterými bych měla a hlavně chtěla něco sdílet. Proč to absolvovat? Jen kvůli tomu, abych měla po ruce nějakou historku, až se zase někdo zeptá, jestli UŽ (konečně, proboha, vzpamatuj se! jak takhle můžeš žít?) někoho mám?

První rande může být zábavné, ale ne první rande na tisíc způsobů. Takže to nechávám plavat. Protože si stejně myslím, že ho potkám jen tak, tak jako zatím všechny muže, kteří pro mě nakonec byli důležití. Náhodou. V lese, na parkovišti, u mě v obýváku. Pomalu zase začínám věřit tomu, že se svět může přestat na chvíli točit, když se na někoho podívám. Pomalu věřím tomu, že se zase stanu někým, kdo přitahuje pohledy, když vejde do místnosti, jako když mi bylo dvacet. Pomalu začínám věřit tomu, že se zlomené srdce může zahojit a že vám s tím nakonec pomůže někdo, kdo vás jen  přikryje, dá vám pusu na čelo a nic po vás nebude chtít. Někdo, kdo vám dá dost času a prostoru. Dokud svoje příběhy a svoje tělo nebudete chtít sdílet i vy.