(Boh) Za necelý měsíc mi bude třicet. (Zase…)

Osobně to beru jako takový deadline. Stejně jako Vánoce nebo konec roku. Přijde to, ať děláme, co děláme. Nepomůžeme si. Nezastavíme to. A tak bychom si to měli alespoň trochu užít. Což se mi nedaří. Většinou své narozeniny těžce nesu. Díky spoustě přátel a známých dostávám neuvěřitelně gratulací, sms, zvedám furt telefon a rozbaluju jeden dárek za druhým. Zní to báječně, samozřejmě, a za každého gratulanta děkuju Vesmíru, že ho mám. Za každé přání se modlím, aby se splnilo, ale přesto i tak je to celkem nálož, hlavně po emocionální stránce.

Většinou si vezmu volno a snažím se rozjímat o tom, co bych chtěla změnit, co se mi povedlo, kam bych se chtěla dostat a co bych naopak už raději nechala v archivu. Oslavu dělám jednou za sedm let, tlustých i hubených. Což mi připomíná, že na tenhle rok oslava připadá. Zatím nevím, jestli ji uspořádám, ani netuším kde a s kým. Ale abych si ty narozeniny tentokrát užila, rozhodla jsem se pro takový miniprojekt, kdy budu rozjímat celý měsíc. Před spaním a ráno si udělám takovou malou přednarozeninovou meditaci.

Začala jsem o víkendu a dokonce i vytáhla krabici s fotkama a prošla si svoje staré deníčky. Jen letmo, ale i tak to stálo za to. Chtěla bych se totiž o svých narozeninách bavit a vědět, že jsem všechno udělala správně, že mám hezký život a že ten rok za to stál. A i těch 29 před ním. Poprvé mám šanci v klidu probrat rok po roku, poznat samu sebe a jak říká Beyoncé v reklamě na Pepsi (ano, zase ten blemtavý mok) – „embrace your past but live for now“. A to mám přesně v úmyslu! O narozeninách se ozvu!

foto: Bohyně a google.com