Ale když už jsme v tom nimrání se v našich intimních životech, obavách, očekávání, radostech a strastech, pojďme strhnout náplast, kterou jsme si na to bebí z minulého týdne nalepily (nechci ukazovat, ale největší paseku napáchala poslankyně Chalánková, alespoň vím, kterou stranu nevolit) a podívejme se na toto téma z pohledu nás, single žen po třicítce. Protože o nás jde, nebo ne?

1. Single ženy nemají právo jít na umělé oplodnění, protože to bude vytvářet jen matky samoživitelky, co budou na dávkách. 

Vezmeme to od konce. Sociální dávky jsou testované. Single ženy, co by se rozhodly pro umělé oplodnění patří do vysokopříjmové skupiny. Na dávky nebudou mít nárok i tak.

Problém vyřešen.

Nebo ne?

Jako single žena můžu říct, že jsem samoživitelkou už teď. O výdaje se se mnou nikdo nedělí. Stejně jako o moje špatná rozhodnutí. Řeším si všechno sama od výběru dodavatele energie, po opravu vodovodního kohoutku, diagnostiku wifi, objednání taxíka, který mě zaveze v noci na pohotovost, kde pak také čekám sama, až po měsíční nákup potravin, který mi naštěstí poslíček vynese až do bytu. V čem je přesně tedy problém?
Že bychom se ze samoživitelek staly…ehm…samoživitelkami? 

Ano, jistě, měly bychom na starosti ještě jeden život, ale nevysvětlila jsem již výše, že jsme života schopné? Jako ženy, které se o sebe musí umět postarat, máme něco našetřeno, jsme vcelku opatrné, hodně pracujeme, abychom si mohly dovolit být nemocné a neděláme ukvapená rozhodnutí, protože víme, že za zády nemáme Frantu, Pepu, Lojzu nebo jak by se náš partner mohl jmenovat, kterého v případě nouze přivoláme na pomoc. Což nás dostává do bodu č.2.

2. Je velmi nezodpovědné si pořizovat vědomě dítě sama. Takové ženy by se měly nechat psychicky vyšetřit.

Opět to beru od konce. Tak tedy k vyšetření… Věřte nebo ne, ale argument o psychologickém vyšetření zazněl z úst ředitelky mateřského centra organizace, která se zaštiťuje pomocí bližnímu svému, na což dostávají příspěvky a dotace…od bližních svých a všech ostatních plátců daní. Psychologické vyšetření by z tohoto pohledu měla podstoupit každá žena. A možná i muž. A pak i to dítě. :)

Otázka zodpovědnosti je na druhou stranu asi tím nejpodstatnějším faktorem, který je ve skutečnosti alfou a omegou celého problému.
Opravdu jsou single třicátnice toužící po dítěti nezodpovědné? V čem přesně? Že si nepořídily dítě s kýmkoliv, jen aby měly dítě? Třeba tak, že by se opily a nic si nepamatovaly? Nebo vědomě uvedly muže v omyl informací, že berou antikoncepci? Případně prostě s někým byly jen z toho důvodu, že chtějí dítě, i když by jim bylo jasné, že vztah asi nikam nepovede a skončí s rozvodem jako samoživitelky vymáhající alimenty a předávající dítě každou středu a sudé víkendy?
Není tohle chování spíš nezodpovědné, oproti rozhodnutí nést tíhu odpovědnosti sama, na vše se řádně připravit, podstoupit všechna rizika, vyšetření a jiné náležitosti, které tato těžká procedura vyžaduje?
Jak to tak vidím, tak ve svém životě spíš doplácíme na svou zodpovědnost než nezodpovědnost, alespoň co se mezilidských vztahů týče. A moc se omlouvám, že jsem neotěhotněla na škole, kdybych věděla, že to bude v budoucnu hodnoceno lépe, začala bych už před maturou a neztrácela čas na vejšce. A po vystudování bych se ani nesnažila o kariéru, když ji můžu dělat na rodičovské a stát se postará…opravdu se postará?

3. Tyhle ženy si myslí, že jít na umělé oplodnění je jako nákup v supermarketu. Dítě si tak snadno koupit nejde. 

Umělé oplodnění je pro každou ženu poslední možností. Před tím se snaží k dítěti dopracovat tradičním způsobem, protože ať už tomu chcete věřit nebo ne, pravda je taková, že si všechny přejeme se zamilovat a počít potomka z lásky a souznění duší. Nicméně, pokud z nějakého důvodu nemáme štěstí v partnerství, máme vzdát i mateřství?

Co byste v naší situaci udělali vy?

Když jsem poslouchala všechny výroky a četla komentáře, tak mě napadlo jediné:
„K čemu je nám věda, která tak pokročila a do jejíž výzkumu se investují veřejné finance?“ Kdybych tušila, že výzkumy fertility a metody IUI a IFV budou následně sloužit jen úzce vybranému vzorku obyvatelstva, o kterém budou rozhodovat určité osoby (viz Chalánková), asi bych byla proti investování tolika peněz z našich daní do vědy a výzkumu a chtěla bych, aby se tyto finance daly na umění a kulturu. Byla bych na tom úplně stejně, jen by kolem bylo krásno a umělecké prostředí.

4. Problém single třicátnic je v tom, že jsou vybíravé a mají nereálná očekávání.

Ano, to jistě může být problém. A možná je to i pravda. Ale taky je pravda to, že 43% mužů před třicítkou nechce děti. A když se pak pro ně rozhodne, tak je většinou nechce s třicátnicí, takže kdo nám tu tak zbývá…
Starší muži, kteří jsou ženatí (což nemá vliv na jejich potenci), muži rozšvihaní rozvodem, kteří děti mají a po dalších úplně netouží, muži ve věku našich otců a pak koloušci, kteří stejně jako všichni výše zmínění mohou být vhodným genofondem, ale roli otce, který vychovává svého potomka asi neobsadí. Takže na konci procesu je samoživitelka jak vyšitá.
Abych byla fér a vyšly mi ty počty, je třeba si přiznat, že je tu ještě těch zbylých 57% mužů po třicítce, kteří stoprocentně nejsou všichni zadání a čekají jen na nás.
(Ale kde, ale kde?!)

Samozřejmě, mohly jsme se o ty vztahy tak nějak pokusit dřív a víc na tom zamakat. A ono se to i dělo, ale tak trochu okrajově. Jako holky narozené v osmdesátkách nás rodiče vychovávali v tom, že se máme hodně a dobře učit, cestovat a užívat si svobodu.
Proč?
Protože naši rodiče studovat a cestovat nemohli a svobodu taky neměli. A tak jsme jako hodné a zodpovědné holky vystudovaly dvě VŠ, mluvíme několika jazyky, cestovaly jsme po světě a teď nám ujel vlak a zjednodušeně „nikdo-nám-není-dost-dobrý“. Nechceme totiž být s mužem jen kvůli financím, které většinou od něj nepotřebujeme, konexím, pokud nějaké má, protože jsme si vytvořily vlastní, nebo jeho spermatu, neboť chceme víc a máme ty „vyšší ideály“, které do nás vtloukli rodiče a my je poslechly, my husy pitomý. A teď jen čumíme a nevíme co s tím.
Jsme moc staré na to, abychom neprokoukly kdejaké záludnosti společného soužití typu „manželka mi nerozuměla (a s tebou je to to samé)“, „líbí se mi vulgární typy – kostýmy najdeš v šatně“, „má matka musí o všem vědět“, „je to kámoška, nevím co řešíš“, „kokain není návykový“, nebo například „nejde mi karta, zaplatila bys tu dovolenou v Karibiku dokud je to se slevou a pak ti to dám?“, a bohužel zatím ani nejsme dost staré na to, abychom přestaly věřit, že existuje muž, který by se k nám hodil a bylo by nám spolu dobře. A tak furt hledáme a každý rozchod je horší a horší, a proto bych ráda poděkovala za sex, který někdy máme, happy hours, kamarádky a výprodeje, jinak bychom se před úsvitem odpráskly. Tedy hned po tom, co bychom odevzdaly všechny projekty v deadlinu, zalily kytky a napsaly dopis svým rodičům o tom, jak je máme rády a jak nás mrzí, že stále nemají vnoučata. A asi je mít ani nebudou, že…

I když to nedáváme najevo, tak jsme někdy opravdu unavené a smutné, cítíme se na všechno samy (a taky že jsme) a výroky typu Chalánková nás mrzí a bolí, přestože se stále usmíváme (nikdo nechce zapšklou třicítku) a držíme si své chic&beautiful.

Bylo by proto skvělé, kdyby nás společnost přestala na jedno nadechnutí odsuzovat a vinit za to, že stále nemáme děti a zároveň nám zakazovat se k dětem dostat některými !všemi! dostupnými způsoby. Protože jak jste si mohli přečíst, jsme života schopné, zodpovědné, pracovité a kdyby to plození dětí bylo jen na nás, tak už máme každá tři. Ale ono není. Jsou na to potřeba dva jedinci rozdílného pohlaví. Tak co kdybychom se teď zaměřili na tu druhou stranu, která se ostatně k problematice umělého oplodnění svobodných žen taky dost znalecky a srdnatě vyjadřovala?

Nebo ještě líp! Nechte ty nebohé muže na pokoji. Jsou možná křehčí než my a některé komentáře by nedali, tím jsem si jistá. A to bychom už cestu z téhle šlamastiky nenašli vůbec.

Co kdybyste celou naší generaci nechali na pokoji, když už nám, jak se ukázalo, nehodláte pomoc? My bychom třeba v (klidném) mezidobí zkusili/y to plození. Ať už tady, nebo v jiném státě (za naše těžce vydělané peníze).

Děkuju!

Napsala Bohyně.

(Bruneta, co má prsa a psa, a co by nikdy nevěřila, že se jako středostavovská bílá žena stane minoritou. )