(FF) Je čas na spring cleaning, takže jarní detox. Než se vrhnu na ten svůj, tedy než začnu cvičit a zdravě jíst (wil never happen), rozhodla jsem se pro detox šatníku, protože většinu věcí stejně nenosím. Pozvala jsem na to svoji zkušenou kamarádku a začalo to lítat. Doslova.

„Všimla sis, že jsou tu jen hromádky URČITĚ ANO a URČITĚ NE? Nic mezi tím?“ stála zamyšleně mezi hromadama hadrů. „No, to je logický. V našem věku už na hromádky ASI MOŽNÁ nebo JEŠTĚ NEVÍM a UVIDÍME ZA PÁR MĚSÍCŮ není čas. Ani co se týče hadrů, ani chlapů, ani ničeho jiného,“ zafilozofovala jsem nenuceně a snažila se pod postel zakopnout další z ohavných kousků tak, aby to neviděla. Kousků hadrů, ne chlapů.

Po třicítce už totiž nemáme čas na to, co nám nesedí, na to, co nás škrtí, svírá a tlačí. Nebo na něco jen proto, že nám to připomíná šťastnější chvilky. Ach, tady je sukně, co mi připomíná muže, se kterým jsem randila před šesti lety. Jako proč ji pořád mám? Abych si připomněla, jak strašně to celé dopadlo a jak dlouho jsem se z toho dostávala? Nebo proč mám černou pouzdrovou sukni, do které se nevejdu ani kdybych zhubla dvě velikosti? Kdy vlastně mám na programu zhubnout o dvě velikosti – moment, podívám se do diáře – jo, nikdy. „Proč tu máš korunku pro princeznu?“ rabuje Ivanka dál mou šatnu. No, myslela jsem, že si vezmu prince Williama nebo Harryho, ale hádám, že teď už je asi pozdě na obojí. „A proč tu máš kočičí ouška? To souvisí s tou historkou s tím Italem?“ zajíká se smíchy. Čekám, až se pobaví mým tristním milostným životem. Maně si vzpomenu na Itala, co chtěl, abych při sexu mňoukala. „Jsi blbá, to je z karnevalu,“ klidním ji. „Vážně? Kámoška teď byla v Riu, což je největší karneval na světě a nic takového tam nebylo,“ směje se dál. Jako kdyby rozuměla karnevalům, tssss. Kočičí ouška tedy vyhodím. Další drobná neshoda mezi námi vznikne jen u blejskavého kabátku, který jsem ulovila v River Island a myslela jsem si, že v něm budu jako Carrie. Místo Carrie je ze mě Samantha, co vytrhává nápadníkům ruku, když ji za ni chtějí romanticky držet, a sousedky ji lynčují, protože dům vykradli stejně kvůli jejímu skandálnímu množství návštěv. Hehehe. No nic. Ivanka se směje a přirovnává mě v mé blejskavé kacabajce k ruské paničce z Vladivostoku. Tak nic, budu dál Samantha, stejně mě tenhle rok pozvalo na trojku tolik lidí, že kam se na mě Samantha hrabe.

Mezi námi – nechat někoho nahlédnout do  šatníku je dost intimní věc. Zní to hloupě, ale jsem ráda, že mám kamarádku, která citlivě volila slova, hodnotila mé „vybrané“ módní kousky uvážlivě a nijak neurazila můj „vkus“, o kterém jsem během odpolední seance stokrát zapochybovala. Spíš se soustředila na to, co mi v šatníku chybí a poradila mi, jak věci zkombinovat. Několikahodinová šichta nás obě zmohla, i když hádek bylo minimálně, smíchu hodně a slzy žádné (ty smíchu nepočítám).

Ukazování šatníku je stejně intimní jako náhled do vašeho milostného života. Máte tam totiž kousky, které jste si mohla odpustit, kousky, za které se stydíte, ale v daný okamžik jste je k životu prostě nutně potřebovala, dále kousky, které jsou klasikou, ale nějak vás omrzely, retro kousky, které jsou ve věku vašich rodičů, ale k vám se nehodí, máte tam sexy kousky i dost šeredné věci, které jste si pořídila v záchvatu okamžiku. Ve vašem šatníku stejně jako ve vašem milostném deníčku je tohle všechno. A teď se s tím nějak hrdě popasujte. Když se rozhodnete si to přiznat a povyhazovat, máte jedinečnou příležitost vyrovnat se s minulostí, nechat si jen to, co funguje, a z ostatního si vzít poučení. Třeba že příště už takhle fakt ne.

Někdy je dobré nechat lidi zvenku nahlédnout do vašeho života. Jak v šatníku, tak v životě samém totiž spoustu věcí sami nevidíme a ani nemůžeme a občas je dobré vytáhnout je všechny na světlo, pozorně si je prohlédnout a rozhodnout se, jestli je opravdu chceme a potřebujeme. Netýká se to jen oblečení, týká se to všech ostatních součástí našeho života. Protože jsem si jistá, že i vy doma schováváte pár kabátků z Vladivostoku, pár kočičích uší a princeznovskou korunku. Snít můžeme pořád, ne? Stejně jako je načase nechat některé věci napořád jít. Ten pocit lehkosti je totiž k nezaplacení.