(Boh) „Když mě opustíš, ztloustneš, budeš nespokojená a možná se ti i stane nějaký úraz!“ řekl mi v létě s jiskrou v oku. Trochu mě zarazilo, jak na to přišel, kde se v něm vzala ta jistota, a hlavně proč si myslí, že ho chci opustit? Přišlo mi to jako hloupost a tuhle informaci jsem vypustila ze zřetele. Ale když o tom teď zpětně přemýšlím, už v té době jsem ho chtěla opustit, jen jsem na to neměla odvahu, dostatek odhodlání a hlavně důkazů. Právník se prostě nezapře. Potřebovala jsem si být jistá. A tak jsem vyčkávala, sbírala odvahu i důkazy a jednoho listopadového odpoledne k tomu všemu došlo. Tušila jsem, že to jednou musí přijít, ale i tak jsem připravená nebyla. Neměla jsem nic naplánováno, jen se mi najednou už nic víc nevešlo do krabičky s nápisem „my dva“. A všechno se to vyvalilo ven.
Nejdříve jsem vypotřebovala nastřádanou odvahu, takže na její místo se dostavila lítost a jiné klasické porozchodové reakce. Tolerance a shovívavost byla nulová, ostatně tyto postoje jsem vyčerpala už během vztahu, takže mi nakonec zbyly jen ony důkazy, co se spokojeně rozvalovaly na dně krabičky a vzpupně se mi smály do obličeje. To byl zřejmě jediný důvod, proč jsem se nepustila do (pro mě) klasických rozborů typu „Co když mu křivdím. Třeba se mýlím…bla bla bla“.

Tento příspěvek jsem napsala (a nikdy nedopsala) někdy v březnu. Čtyři měsíce po rozchodu s Drahým. Neztloustla jsem, naopak zázračně zhubla a těšila se na další vztah. Jen jsem se se vším potřebovala vyrovnat a uvědomit si podstatu a důvod, proč jsme se rozešli. Byla jsem docela spokojená a dala jsem vale závěrům typu „už nikdy nebudu dělat to a to…“ nebo „to jsem dělala s tím a tím, a jak to dopadlo…“. Ostatně i tenhle pohled na svět byl jedním z důvodů, proč jsme se nakonec rozešli. Vzpomínková mapa se nám stále pletla do přítomnosti a já nechtěla ve svých vztazích uklízet nepořádek po někom jiném. A tak jsem si během psaní příspěvku zadala do Vesmíru  setkání s mužem, který ví co chce.
Ten muž se objevil v květnu na Majálesu. Byl takový, jakého jsem si ho představovala. Rozhodný, s životním plánem, a s něžným pohledem, který mi věnoval, když jsem se nedívala. Stejný a přesto jiný. A stále velmi Drahý.
Lidé se nemění, tím jsem si jistá. Ale zároveň jsem si jistá tím, že jen blbec nemění názor. A já i on jsme názor změnili. Na spoustu věcí. Najednou je to všechno lehčí, světlejší, voňavější a já se znovu zamilovávám. Do toho stejného člověka. I přes tlaky, co se na nás ze všech stran valí, i přes onu pověstnou ztracenou důvěru. Ráda bych teatrálně řekla: „Navzdory všem!“, ale nemám k tomu důvod. Náš vztah je teď jako film Julia and Julie. Stávají se z nás gurmáni našich životů a já si to poklidně a bohorovně užívám.

(Dneska je mi znovu třicet, před pár dny padlo informační embargo uvalené na náš vztah a musím se přiznat, že je mi báječně! I když se zmítám v narozeninové agónii. I tak, je mi moc fajn!)