(FF) Někdy mám podezření, že jsem vlastně chlap. Ne že bych čůrala do sprchy a vymetala sportbary, ale… Po sexu se mi chce hned spát. Dokážu se s někým pomilovat, aniž bych něco cítila, něco potřebovala, něco od něj chtěla. Dokážu ráno zmizet a přát si, aby nikdy nezavolal. Když nemám jídlo, jsem vzteklá. Po práci potřebuju tak hodinu mlčet a být v klidu. Neodkážu vyjádřit své emoce. Moc nemluvím. Děsí mě závazky. Nechápu náznaky, potřebuji, aby mi lidi říkali věci přímo. Jsem typický chlap! Navíc občas přijdu z práce domů s roztrženejma punčochama a pokousaná. Nejsem na to pyšná. Jen jsem asi víc animální, než by žena měla být.
Paradoxně mám pověst opravdové dámy, která neztrácí tvář ani po dvou lahvích vína, lahvi šampaňského a panáku nejdražšího pití v baru. Pověst asexuální světice. Světice a kurtizána se ve mně perou. Občas vyhraje jedna, občas druhá. Ok, večer vyhrává druhá, ráno první. Dobře vím, že se jen musím naučit zkrotit své nízké animální nespirituální pudy. Nebo je nasměrovat správným směrem. Ke správnému muži.
Možná nejsem chlap. Možná jen potřebuji potkat muže tak silného, aby mě dokázal zkrotit.