(Boh) Jsme skoro měsíc sestěhovaní a řešíme veškeré (pro mě) pitomosti jako je sedačka, jídelní stůl, velká televize, nákup na víkend nebo čisté trenky. Třicet let jsem byla zvyklá dělat si co chci a kdy chci a když se mi něco nelíbilo, jala jsem se k odchodu. Jenže teď je to jiné. Není kam odejít a není také důvod pro odchod. Ani jeden jediný. Protože je to super, i když nehraje romantická hudba během našich polibků, neprobouzíme se namalovaní a učesaní a nejsou všude po bytě čerstvé květiny ve vázách-někdy ano, ale ta voda se velmi rychle kazí… Zažívám krásné období, ale není to jako z filmu. A mám neblahý pocit, že mi v dětství lhali.
„Můžeš mi říct, proč do nás od malinka lili romantický komedie, pohádky se šťastným koncem a Beverly Hills, když životní realita je opravdu jiná?“ ječela jsem na Fatalku do telefonu, zatímco jsem zametala zasviněnou kuchyň. „Protože by se na ty filmy nikdo nedíval a navíc by nikdo nechtěl dospět. Protože dětství je mnohem zábavnější,“ odpověděla s klidem Fatalka. „No,“ začala jsem přemýšlet, „já osobně bych na tu realitu pak byla víc připravená, možná bych se na ní i těšila. Ale teď jsem zmatená,“ dodala jsem trochu smutně.  Podle mě je to všechno trochu na hlavu. Některé filmy by měly být označené růžovým puntíkem, nebo dovětkem – „Natočeno podle psychopatické představy osamělé autorky, co se nevdala. Pro méně chápavé, tento příběh se nikdy nestal.“ Něco jako filmové třetí oko. Prý jsme se narodili se třetím okem, díky kterému jsme dokázali vidět aury a poznat, kdy nám jiní lžou. Jenže pak jsme třetího oka začali zneužívat nebo něco podobného (důvod jsem zapomněla, ale byl zřejmě stejně banální jako to jablko z ráje) a bum, třetí oko nám zarostlo. A tak teď nepoznáme lháře a podvodníky a i když nám instinkt radí – protože o ten jsme nepřišli – neumíme mu naslouchat, takže i přes blikající výstražná světla naletíme na očividný podvod, volíme mega lháře a věříme na život v mlhavém oparu plném lásky a porozumění. A ten kdo je jen trochu realista je vlastně necitlivý buran a hrubián. Jenže já si myslím, že je fér vědět, jak se věci mají a jak se jednou budou mít. A proto miluju scénu ze Sexu ve městě (film), když Carrie čte dceři Charlotte: „A žili spolu šťastně až do smrti,“ zaklapne knížku, podívá se na malou holčičku navlečenou v princeznovských šatech a povídá: „Ale ty víš, že to takhle doopravdy není, viď miláčku?“
Teprve teď mi dochází,  že můžu zažívat dokonalé momenty jako z romantického filmu (což se mi mimochodem děje), ale rozhodně to tak nejde celou dobu. Špatné, nudné, nepodstatné či jalové chvíle prostě nastanou. Je to logické, protože nemůže být každý den kaviár. Ve filmech totiž lidé neutírají prach, netřídí odpad, pokud samozřejmě není třídění odpadu podstatné pro dějovou linku a už vůbec nepřidělávají poličky – což ovšem v našem podání na jeden výstup vydá. Tyhle věci se ve filmu nedějí. Ale ve vašich společných dnech ano. A vyrovnat se s touhle skutečností mě stálo několik láhví chillského vína a dlouhého hloubání.
Propila jsem se ke zjištění, že jsem zřejmě dospělá a divoká up side léta jsou definitivně fuč. A víte co, je to super. A možná, kdyby mi někdo řekl, že je to jen přechodné období, víc bych si ho užila a prožila. Teda ne že bych se nudila, ale právě naopak. Veškeré zvraty a ošklivosti bych brala jako nutnost a těšila se na to, co ke mně přijde. Kdyby mi někdo otevřel třetí oko, neztrácela bych čas pobíháním po večírcích, taháním se se zajímavými, leč neperspektivními muži (teda oni perspektivní byli, ale v jiném ohledu, než jsem si představovala já) a rychleji bych dostudovala vejšku, s vědomím, že na mě něco báječného čeká. Kdyby mi nelhali a neudržovali mě v iluzi dokonalé mladistvé lásky s holubicemi míru a růžovým oparem, který se nedostavoval, a nehrozili mi ohavnou dospělostí a nudou stálého zaměstnání, možná bych vytušila, že i v dospělosti je to fajn a nedržela se tak urputně pubescetního stylu života. Naopak bych směle vykročila k papírování, složenkám a jiným nevýhodám dospělosti. Protože jen o tom dospělost opravdu není. Ale škoda času a lamentování.
Až se má dcera (protože já určitě budu mít dceru, která bude malá potvora už v zavinovačce, Drahého si obtočí kolem prstu a samozřejmě bude milovat hnusnou lascivní Barbie s nepřirozenými proporcemi, hanba Mattelu, hanba Mattelu), tedy až se mně má dcera otáže, proč jsem si vzala jejího otce, který rozhodně nesplňuje požadavky na roli blonďatého elegantního Kena, tak jí sdělím tu velkou pravdu, která rozhodla o všem. „Protože se s ním cítím jako doma. To se ve filmech neukazuje, miláčku, protože to teplo, které cítíš, zatím žádný filmař nezvládl natočit. To proto se uchylují k holubicím, cajdákům a růžovému oparu,“ a vrazím jí koště do ruky, aby věděla, že se zasviněná kuchyň sama neumyje, zvlášť po tom, co v ní Drahý vařil.