Co se nám honí hlavou

Jako pára nad hrncem

(Boh) Má kamarádka (ano, další úžasný a talentovaný člověk) na svém blogu na i.Dnesu napsala krásnou věc:
Láska je když…. …se chcete dotýkat milované osoby každým centimetrem svého těla. Láska je když… …chcete být celá uvnitř, jím obklopená, obsáhnout ho beze zbytku, prolnout se absolutně… …rozplynout se v něm jako bílá vločka prvního sněhu…

Souhlasím s ní, je to krásné a nesdělitelné, okamžik, klidu a míru, který se Vám rozlije v duši a máte pocit, že Vás nic neohrozí, že jste sice roztáli, ale jste v bezpečí, uvnitř něho a jím obklopená. Pokud tenhle pocit vydrží léta nebo i celý život, je to to nejkrásnější, co vás mohlo potkat. Ovšem někdy se může stát, že se cítíte v bezpečí  jen do té chvíle než ten, ve kterém jste se důvěřivě rozplynula, dovolí jiné osobě, aby vám pořádně zatopila. Pak se nestane nic jiného než že se jako kapka vody vypaříte. Nic s tím nenaděláme, fyzikální zákony jsou neúprosné.
Zmizíte jak pára nad hrncem. Vystoupáte k nebi a tam si rozmyslíte, jestli se spojíte s jinou párou v mrak, abyste se vrátila v podobě obrovského lijáku, nebo si budete jen tak vyrovnaně plynout po nebi a při troše štěstí příští zimu, zase jako čistá vločka sněhu, někomu moudřejšímu spadnete do klína.
I když působíme jako kus ledu, my vločky jsme dost křehké, důvěřivé a tolerantní. Podle okolností a potřeby měníme svá skupenství a nějak nám asi chybí dlouhodobá paměť. Pořád věříme na kouzlo prvního sněhu a teplo lidské ruky, na které má smysl se rozpustit.

Hlásím, že se začínám vypařovat
.

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *