(FF) Takže v první řadě – ten film “How to be single” není o nás. Možná sice jsem tak nevýrazná jako Dakota, ale určitě nejsem tak hubená. A Bohyně není Rebel. Rebel s velkým R. Ne, teď vážně – těm holkám ve filmu je 25, mají po škole, jedna je bohatá tak, že nemusí pracovat, druhá je po prvním vážném vztahu i rozchodu, zkušenosti se vztahy nemá tedy ani jedna – no prostě to nejsme my. Jediná postava, se kterou se tak můžu ztotožnit, zůstává lékařka s vráskami kolem oči, která se nechá oplodnit ze spermabanky, protože to v nastalé situaci vypadá jako sice obtížný, nicméně jediný způsob, jak přijít k miminku. Způsob pro ni, ne pro mě. Asi.
Ostatní singl holky v téhle komedii nemají na starost nic jiného než pěkně sexy se obléknout, mohutně a celou noc pařit, pak jít do práce a dělat, že se nic nestalo. V práci ale tak jako tak samozřejmě nic nedělají, ani tam vlastně moc nechodí. Jejich život je plný oslav, párty, náhodných milenců, alkoholu, setkávání s těmi náhodnými milenci a tak pořád dokola. Jak říkám, je jim jen 25. Žádný hlubší ponor nebo filozofii nečekejte (ok, možná na pár vteřin na konci). Ale kdo by je u romantické komedie (kromě mě) čekal, že?
Hrdinky ve filmu ale mají pravdu v tom, že Bridget Jones i holky ze Sexu ve městě nedělaly nic jiného, než že sháněly chlapy. A když se podívám na dnešní obsah konverzace se svými kamarádkami, ano, řešily jsme především chlapy. Kdo ho má, kdo nemá, kdo ho proč nemá, kdo jak dlouho neměl sex, jestli má ještě vůbec cenu se holit a kde. Nebo jsme sáhodlouze a detailně rozebíraly, jak dopadla naše poslední rande. Proč to nevyšlo. A co jsme na nich pokazily. A co pokazili ti zlí chlapi. Ostatní záležitosti jako práci, cestování, seberozvoj (protože my singlové neděláme nic jiného než že cestujeme a seberozvíjíme se, víme?) a podobně řešíme jen velmi okrajově. V centru pozornosti jsou opravdu muži. ALE to ještě vůnbec neznamená, že je náš život redukovaný jen na divoké pitky, dopolední walks of shame a neustálé hledání někoho, s kým si člověk může užít, aby ho vzápětí vyměnil za někoho dalšího.
Prostě tyhle sžíravé pocity samoty, návaly trapnosti a zmaru po nepovedených rande, pocity, že jste na všechno samy, noci, kdy nemůžete spát, protože postel (a pomalu i vaše srdce) je tak zatraceně studená(é), radost, kterou nemáte s kým sdílet, starosti i úspěchy – tohle všechno (a že je to velká součást svobodného života) v tomhle filmu prostě není. Ale to tam může čekat jen romantizující filozofka jako já.
Na druhou stranu, jak říkám, je to komedie, ne sociologická sonda. Chci tím jen říct, že singl lidi nejsou nezodpovědní pařiči, sexuální loudilové, nějaké asociální nestvůry nebo lidi, kteří nevědí, co se životem. Potkala jsem hodně lidí, kteří byli ve vztahu a nevěděli, co se životem úplně stejně jako my, co je nás pět… uhm, ne, my, co jsme bez partnera. To, že žijete sama v garsonce, z vás nedělá psychopatku. Jen někoho, kdo je prostě na všechno sám. Bez lítosti. Taky jen člověk. Sám na strach ze zubaře, z hypotéky, z nepředvídatelných věcí, z toho, že už nikdy nezažije nic magického, z toho, že je na všechno sám. Lidskou bytost z vás nedělá přítomnost druhého, papír na štěstí nebo přítomnost dětí, nebo to, jestli máte super, práci, byt, auto nebo chalupu. Ale spíš to, jestli jste laskavý člověk, jestli druhým pomůžete, když potřebují, jestli jim rozzáříte den, jestli máte srdce a jestli jste laskaví. Amen.
