(FF) Dny, kdy se mi podaří vidět východ nebo západ slunce, mi přijdou jiné, jaksi úplnější než dny, kdy je nevidím. Asi si dám naprosto jednoduché předsevzetí, abych jich vídala víc a víc.

Pochopila jsem, že se budu muset umět líp prodat. Když je totiž člověk dlouho v nějaké práci (myslím roky a roky), nemusí se nikde moc prezentovat. A na mně je několikaleté sezení v kanclíku dost vidět. K získání nové práce překvapivě nestačí koupit si nové hadry a brýle, dokonce ani odkazy na dlouholetou praxi! Musím v sobě někde hodně hluboku vykopat zápal, energii a nadšení. Uf.

Naučila jsem se, že když si dám v sedm večer cestou z vánočního večírku opravdu velký a předražený kafe, vydržím psát do dvou hodin do noci. A taky to, že jsem druhý den totálně k nepotřebě.

Kupuju si barevné, lesklé, drahé časopisy, ale víte co? Nejvíc jsem si o jmelí a vánočních svetrech početla u kamarádky v Blesku pro ženy. Za 12 korun. Je pravda, že jsem byla lehce ovíněná. Ale stejně.

Nejromantičtější okamžik jsem zažila pár dní před Vánoci. Bohužel nepatřil mně, byla jsem jen svědkem (jak jinak, ale nebudu cynická, jsou přece svátky). Hezký muž v elegantním kabátu a kožených botách kupoval v květinářství překrásnou růžovo-bílo-stříbrnou kytici. A to dokonce své paní, ne milence, jak vyplynulo z konverzace s prodavačkou. Neubránila jsem se obdivnému povzdechu (jakože nad tou kyticí), stejně jako všechny ostatní ženy v obchodě, které tam stejně jako já běžely na poslední chvíli pro jmelí. Krásný pán se rozhlédl a byl rád, když viděl souhlas v našich očích. Takže ano – existují.

Když za celý den sníte dvě lžíce kuskusu a večer si dáte poctivou domácí jitrnici, budete neproduktivně vzhůru do tří do rána, a tři hodiny spánku, které nakonec na noci vyškemráte, budou doprovázeny noční můrou o zabijačkách. Ale ta jitrnice byla výborná!

Když se vracíte z vánočních návštěv sama domů, kde na vás nikdo nečeká, nepodléhejte poetické náladě krajiny s rozsvícenými stromečky na zahradách a svíčkami v oknech a nepište svým bývalým. Svěrákovské začátky konverzací typu „Tak se ti mi udělalo nějak smutno a hádej, na koho jsem si vzpomněla…“ by měly zůstat ve starém roce. Navždy!

Šla jsem po ulici a věnovala se hlubokomyslným úvahům typu: Když nestíhám, má přednost úklid bytu nebo mani- a pedikura? Co když lidi nedojme mé vánoční přání? Jak napsat článek o neupravených Češkách tak, abych nikoho neurazila? Rozjímala jsem, a pak se pár metrů za mnou na ulici, kterou jsem procházela, ozvala ohlušující rána a na zemi se roztříštilo něco velkého a skleněného. Udělalo se mi slabo. Ani nechci pomyslet na to, co by kdybych šla o pár vteřin dýl. Takže k čertu s uklizeným bytem, oloupanými nehty a kritickými články – hlavní je, že jsem živí a zdraví. Všechno ostatní se nějak vyřeší.