(FF) To byl zase týden. Začal zprávou (úplně první zprávou) na tinderu od muže, že bych chtěl mezi mými nohami strávit mnoho nekonečných hodin. Pro mě bylo nekonečných mnoho hodin, kdy jsem se jeho zprávu pokoušela vytěsnit, protože mi přišla na pondělní ráno trochu moc. A taky doufám v trochu lepší zkušenosti případných milenců… V rychlém sledu následovala tři pozvání na rande od sotva dvacetiletých mladíčků (proboha, mohla bych jim skoro dělat matku!) doplněných fotkami z posilovny, protože to je to, co upjatou, knihovnickou třicítku zaujme nejvíc, že… Pak utíkala před frotérem z tramvaje a následně jsem se z kategorie „Miluju tě, ale jsem pořád ženatý.“ přesunula do kategorie „Miluju tě, ale jsem pořád vdaná“. A to jsem si naivně myslela, že můj milostný život už nemůže přinést žádná dechberoucí překvapení! Anyway – na opravdové rande už asi nikdy nepůjdu… Začíná mě to všechno trochu děsit. Ale nový šaty a prádlo na randění jsem si koupila, to zase jo. Naděje umírá poslední.

 Zdál se mi dost výrazný sen, že mám odjet na tři měsíce putovat po celé Americe. Že tam někde potkám svého pravého. Mám moc ráda prorocké sny a příslib toho pravého. Jen nevím, jak přesně tohle oznámím všem svým zaměstnavatelům a jaké pro to budou mít pochopení. 

Kromě oplzlých komplimentů a otíraček v tramvaji přinesl měsíc trochu nečekaně i neoplzlé komplimenty, ale taky si je nechám příště ujít. Třeba: „No ty jsi krásná. Už nejsi taková vyblitá jako dřív, viď?“
Hm, tak díky? #killmenow

 „Bylo to zajímavý jen tím, jak to bylo na hovno,“ hodnotí kolemjdoucí na ulici tak nějak smířlivě cosi ze svého života. Super, pořád mi chyběl citát k mé kapitole o dosavadních vztazích.

„Ty celá záříš, máš chlapa?“ (už konečně, hurá). Všimly jste si, že všechny naše životní záře jsou přičítány tomu, že konečně máme chlapa nebo jsme si jako singl chudinky alespoň konečně sehnaly někoho do postele? Je to tak prvoplánová reakce na to, když se člověk rozzáří, že ji možná máme v genech nebo naučenou od puberty. Nemám nic proti radosti z nové lásky, je to jeden z nejhezčích pocitů na světe. Jen mi připadá divný, že málokoho napadne, že vzniklý glow třeba vznikl ne z externích mužských podnětů, ale třeba z toho, že se nám něco povedlo, udělaly jsme dobrý skutek, povedlo se nám konečně překonat něco, co nás roky trápilo a spadla z nás tíha, nebo záříme ze sta dalších, ryze soukromých důvodů. Jakoby nalezení chlapa bylo metou, na kterou všichni netrpělivě čekají, až tam konečně doběhnete, budou si moct oddechnout a nebude je znervózňovat každá vaše zacházka jinam. Mě to, že nikoho nemám, prostě neznervózňuje. Mnohem víc mě děsí otázka, jestli to navazování kontaktů a randění bylo tak děsivé vždycky, nebo se někde něco šeredně pokazilo. Nevíte?