(Boh) Když jsme s Fatalkou pracovaly v jendom nejmenovaném vydavatelství (ve skutečnosti nejsme kamarádky, jsme jen bývalé kolegyně), většinou jsme se snažily do anonymních textů propašovat náš vlastní otisk. Něco, co by bylo ryzí „my“. Pamatuju si, jak se v každém vydání muselo objevit slovo bubáček – což je přezdívka pro Fatalčinu sestru, dále musela padnout zmínka o růžové barvě – ano, světe div se, ale Fatalka má ráda růžovou, a nesmělo chybět pár osobnějších rad v horoskopu, který jsme si pokaždé bohapustě vymyslely. Vlastně jsme si toho vymýšlely mnohem víc. Jednou jsem překládala „exkluzivní“ rozhovor s Julií Roberts, a protože mi zbylo víc místa, než se předpokládalo, musela jsem si několik otázek i odpovědí prostě vymyslet. Nebudeme přece zbytečně utrácet za obrázky z fotobanky. O fiktivní poradně, která funguje dodnes a čtou ji miliony (no dobře miliony ne, ale statisíce určitě) se raději snad ani nebudu zmiňovat….
To všechno jsme dělaly jen proto, abychom to naše unifikované psaní, které postrádalo kreativitu, originalitu a hlavně inteligenci, přežily. Ano, bylo to absolutně stupidní, ale jak pravil zástupce šéfredaktora, kterému jsme všichni neřekli jinak než Had: „Čtenáři to tak mají rádi, proto tam hlavně narvěte hodně uffff, ách , bejvalka, krize, kolaps, mega úlet a hustej podraz.“ Nebo hustej odvaz, podle situace. No a pokud na to máte prostor a žaludek, osobně doporučuji efektivní výkřik ve stylu „to je ale tíha“, ideálně napsaný u fotografie herečky, která táhne kufr do schodů. (Popisek „do schodou, do schodou“ mi samozřejmě neprošel, neboť to prý nebylo vtipné, trefné, ani stylové, a už vůbec ne cool a prý by to nikdo nepochopil…ale dost už o mojí zhrzené ješitnosti.)
Dávno je tomu, co jsme dělaly v bulváru, který si říkal celebrity magazine. Dnes už nemusíme vpašovávat přiblbliny do textu, protože jsem si samy sobě redaktorem, editorem a vydavatelem. Můžeme napsat co nás napadne a je úplně jedno, jestli to zkopeme nebo ne. Protože blog nás neživí, tak co. Tohle všechno si opakuji pokaždé, když mám publikovat další příspěvek. V okamžiku, kdy mám kliknout na  tlačítko PUBLIKOVAT, se mi na chvíli zastaví dech a  myslí mi prosviští obrazy všech, kterých se moje psaní dotkne. Zažívám zvláštní stav, kdy na milisekundu ztratím vědomí, ocitnu se v černém tunelu pochybností, z něhož mě naštěstí pokaždé vysvobodí Fatalčina geniální rada, kterou jsem si vryla do paměti: „Kočí, nemysli na kněze, ani na babičku. Tak jako Lustig.“  Omráčeně otevřu oči, zhluboka se nadechnu, a kliknu. Publikováno.
   I když to tak možná nevypadá, autorská tvorba za ten stres a případné nepříjemnosti opravdu stojí a není větší adrenalin než jít se svou kůží na trh. Jen nevím, jestli bych to bez toho světla na konci tunelu sama zvládla.
(Brzo se uzdrav, kočičko!)