Minulý týden Internet řešil, jestli je trapné mít boyfrienda. Do toho Lilly Allen zpívá o rozvodu, Olivia Dean o lásce, která se učí být skutečná – a my ostatní se snažíme nebýt trapní, když chceme být milovaní.

Byl to velký týden pro ženy, ten minulý.

Článek z Vogue „Je trapné mít přítele?“ od Chanté Joseph obletěl svět a vyjádřil se k němu snad každý, včetně nového starosty New Yorku. Kromě virálního článku se ženám dostalo i nového alba od Lilly Allen o rozvodu, vztahu, zradě, zlosti, ale i lásce a zranitelnosti. A všeobecná nálada o tom, jak to s tou moderní láskou a očekávání ve vztazích je, se objevuje i v albu The art of loving Olivie Dean.

Všechny mluví o lásce, jen z opačných stran.

Chanté Joseph se ptá, jestli je cringe mít boyfrienda. Když zveřejníte na Insta fotku svého přítele, můžete se rovnou v přímém přenosu dívat , jak vám ubývají sledující. Na netu je trapné být zamilovaná (pokud tedy nejste Dua Lipa, která tančí se svým klukem pod Eiffellovkou).

„Boyfriend“ se stal memem, symbolem mainstreamu, stereotypní heteroenergie. Nebo je to jen obranný mechanismus, kdy zdánlivé „být nad věcí“ znamená nemuset riskovat zranění. Chce to odvahu vybudovat si svou slonovinovou věž, kde se můžete ukrýt s diářem nabitým k prasknutí, prací, kterou milujete, terapií a matcha drinkem. Chce to odvahu, peníze a víru, že to zvládnete. A pak je jasné, že jen tak někoho do života nepustíte. Protože jste se na něm nadřela.

Lilly na albu West End Girl zase rozebírá manželství s brutalitou i humorem. Ukazuje, že nejtrapnější je předstírat, že se nás nic nedotýká. Ukazuje zranitelnost jako znak síly, ne slabosti. Je syrová, dospělá a hořkosladká. A zajímalo by mě, kolik jí stála terapie, než k tomuto stavu dospěla. Zpívá  o zklamání, potřebě být sama a o tom, že i když ztratíš muže, zůstane ti hlas. Už nemusíme být girlboss: nemusíme být silné navzdory bolesti, ale opravdové i s ní. Být upřímné, i když je to trapné.

Zatímco Lilly zpívá o rozvodu, Olivia zpívá o těch, které hledáme, o mužích, které chceme. Ale i o rolích, které nám jsou podsouvány: jak být tou, která miluje, ale ne příliš, a jak být cool, ale ne moc citlivá. Zpívá o vztazích, které jsou práce, kompromis i realita.

Možná jsme ve fázi, kdy mluvíme o vztazích s nadsázkou, ale i bolestí. Mít muže už není ani aspirace, ani prohra. Je to jen na nás. A nakonec se možná jen snažíme přijít na to, jak být opravdoví, aniž bychom byli trapní. Nejde o to, jestli mít boyfrienda je trapné, ale jestli je trapné chtít být milován. Je ukazovat lásku cringe? Je mluvit o partnerovi „pick me“ energie? Nebo je to obranná póza v době, kdy jsou city luxusní komoditou?

Naší generaci, která vyrůstala na Sexu ve městě, podsouval seriál jasný plán: kariéru, přítele a boty od Manola. Teď se ale zdá, že toho pravého už nehledáme, spíš ladíme estetiku svých hranic.

Je mi 44 let, jsem singl, nemám svou „novou“ genetickou rodinu. Takže si ji naštěstí můžu vytvořit a zatím nutně nezahrnuje muže. Říkám zatím, protože navzdory skepsi panující na randicím trhu potkávám muže čím dál zajímavější a vyléčenější. „Kvalitnější“, i když se mi příčí mluvit o mužích jako o komoditě. Není to jen muži, nebo náhodou, ale mnou. Čím víc se snažím vědět, kdo jsem a co chci a redefinuju si představy a strhávám nálepky toho, co nejsem, představy a role, které jsem si nechala vnutit okolím, tím je to lepší. Zní to logicky a samozřejmě, ale ta cesta trvala a trvá. Možná celá desetiletí (možná celá staletí).

Znám šťastné páry, což neznamená, že jsou šťastní  24/7, hádají se a někdy se nedaří, ale to, co je propojuje, je kromě jiskry i zvláštní druh přátelství, opravdového a sexy. Neumím to popsat, protože jsem to mockrát nezažila. K mé vlastní naději mi ale stačí, že je znám. Že to existuje.

A znám taky ženy, které ořezaly samy sebe, aby se vešly vedle svého muže. Které přestaly zářit, vzdaly se snů, změnily se, utlumily sebe i svoje představy. A také jsem často ve vztazích byla jednou z nich. Což je v životě normální. Do jisté míry. Že nás ořeže, že nás utlumí, že někdy ztratíme jiskru. Ale já věřím, že to jde zase rozzářit zpátky. Stejně jako jít si za svými bláznivými sny, kterým rozumíte jen vy.

Když jsme před deseti až patnácti lety psala na blogu o tom, že je lepší být sama, než s mužem, který se k vám nechová hezky, byly jsme za zoufalky, které si nemůžou najít muže, za feministky a krávy (a to vybírám jen výrazy, které se dají publikovat).

Dnes si vyprávíme jiný příběh. Každá generace se k lásce staví po svém, už nepotřebujeme prince a prsten, ale pořád potřebujeme příběh. Pořád se ptáme, jestli je v pořádku chtít být milována, i když to nevypadá cool?

Odpověď, jak jinak, zní ano.

Jen to možná neříkáme nahlas. Sdílíme to mezi svými, mezi řádky. A na blog.

Jana

Toužíte po chvilce klidu, humoru a nadhledu v chaosu všedního dne?

Poslechněte si náš podcast Dvě třicítky po čtyřicítce!

Najdete nás zdarma na Spotify, podpořit nás můžete poslechem na Forendors nebo Herohero. Těšíme se na vás.