(Boh) Začala jsem psát Zákony a dudlíky a v jednom okamžiku jsem musela přestat. Protože jsem došla do bodu, kdy jsem neměla zpracované dvě události. A kupodivu se ani jedno netýkalo JEHO, ale šlo o smrt mého nejlepšího přítele a to, jak probíhal porod. 

Někdy v březnu, kdy jsem byla na konci pátého měsíce, jsem se rozhodla, že zkusím těhotenské focení. S Janou a mým francouzským buldočkem Fergusem. V mém přirozeném prostředí, tedy před řeznictvím a v normálních šatech, bez závojů, bosých nohou, věnců a jiných doplňků. Prostě se sekanou u visícího masa. Původně jsem nechtěla Ferguse na focení brát, protože byl občas líný a tvrdohlavý a nechtěla jsem ho tahat tramvají do centra, protože jsem nesměla moc zvědat těžké váhy a taky jsem se nechtěla rozčilovat. A naopak mu dopřát pokoj v mé posteli, kde se za poslední rok dost zabydlel. A to i přes den.

Jako správný buldoček se totiž ploužil do 200 m vzdáleného parku, aby se vyčural, s trpitelským a vyčítavým výrazem, ale když jsem otevřela ledničku, nebo viděl svého kamaráda Henryho, tak z něj byla tryskomyš, co dělala přemety a z nuly na sto lítala nekontrolovatelně v kruzích. Ano, fungoval na motivaci. A začínal nám lenivět. Bylo mu osm let, což v lidském věku představuje padesátníka, takže se není čemu divit. Pár neduhů měl, ale jinak jevil známky zdraví a pohody. Prostě stárnoucí chlap.

Z těchto důvodů jsem trávila večery hledáním kočárku, kam by se dolů do košíku vešek Fergus a nahoru miminko. Což nebylo tak lehké, Fergus vážil 14 kg a přiznám se, že jsem zvažovala i varianty, že bych procházky končila tak, že by dítě bylo v šátku a pes nahoře v korbě, na dece, samozřejmě. Viděla jsem, že Fergus stárne a leniví a chtěla jsem, aby všichni byli v pohodě. Pes i syn. A taky já. 

Když píšu syn, tak by bylo asi fér dodat, že jsem nechtěla vědět, jestli budu mít syna nebo dceru, ale pak onemocněla babička i táta a nevypadalo to ani s jedním dobře a já si nedokázala představit, že by z tohoto světa odešli bez informace, jestli budou mít (pra)vnučku nebo (pra)vnuka. A tak jsem někdy těsně před tím, než se ze mě stala planá hrozba jedné spořádané rodiny zjistila, že budu mít k Fergusovi kluka. ON nechtěl vědět ani pohlaví a já mu to neřekla, protože bylo dost jiných lidí, kteří o tu informaci i o nás zájem měli. Vesmír to tak zařídil a jsem mu za to moc vděčná.

Takže po celou dobu jsem žila v přesvědčení, že budu Já, dítě a pes. Pak Já, syn a pes … A najednou pes nebyl.

Vrátila jsem se od daňařky a Fergus byl divný. Běhal jako pometlo, když jsem se ho dotkla, tak ucuknul a nebyl k zastavení. Jako by ho něco honilo a lekalo. Venčení byl jeden závod, ani jsem ho nenechala bez vodítka, na což byl zvyklý a běhali jsme po Dejvicích, až měl pěnu u pusy. A já taky. Uřícený jsme oba došli domů, nicméně stresoval se dál a vypadal jako by byl otrávený. Zvracel pěnu a měl rozostřené vidění. To už i mně došlo, že něco není v pořádku, takže jsem ještě zavolala Mamma Boh, aby nás odvezla do JAGGY na pohotovost. Bála jsem se řídit se psem pošukem a nechtěla ho víc stresovat, chtěla jsem ho uklidnit, držet a být s ním.

V JAGGY si ho nechali na testy, trochu ho i přispali, aby se zklidnil a ráno jsem elektronicky podepsala úkony v částce malé motorky, Fergus šel v narkóze na magnetickou, abych se po ní dozvěděla, že už ho budit nebudou a naopak uspí navždy. Protože nádor na mozku byl neslučitelný se životem. A tak jsem se jela rozloučit. 

V práci jsem stale tajila těhotenství a upřímně to byl takový šok, že jsem zapomněla, že těhotná vůbec jsem. Co se dělo ve Sněmovně, to netuším. Asi se zcela neefektivně obstruovalo.

Na několik týdnů jsem se od všeho mentálně odpojila a s obrazem buldočka zmizel i obraz miminka. Brečela jsem tak, až jsem měla zánět spojivek a pomohla mi až terapie. Vinila jsem se, že jsem byla to ráno na Ferguse zlá, protože se loudal a já spěchala na lymfu, že necítím miminko a ztratila jsem propojení, že jsem tu lenost přikládala věku a ne fyzickému stavu a někdy ho prudila, když jsem spěchala a že jsem se s ním nestihla rozloučit. Kdo neuspával narychlo svého nejlepšího přítele, tak si to nedokáže představit. Když chcete, dají vám ho v černém pytli s dřevěnými uchy do auta a když máte kolem sebe lidi, co vám pomůžou, tak v dešti kopete na zahradě hrob a pohřbíváte parťáka. Stojíte tam v pláštěnce, holinkách, v blátě a se světly reflektorů, jako v detektivce, protože ideální čas na takovou akci je podvečer v březnu, kdy je zem tak akorát. Kdyby náhodou někdo potřeboval recept na tragédii v barvách.

Do teď jsem vděčná za všechny, co se mnou byli, za paní veterinářku, která byla úžasná a do teď se chvílemi viním za to, že to ráno jsem byla na Ferguse hnusná, protože se táhnul jako smrad, očuchával každý roh, ignoroval mě a fakt se nestresoval. Vinu postupně zpracovávám, omlouvám se v duchu, i na terapii a nejvíc mi pomáhá si uvědomit, že jedno ráno osm let lásky a péče nesmaže. A taky děkuji osudu, že jsem si před focením, které proběhlo týden před jeho odchodem řekla, že je člen rodiny a že prostě nebudu spěchat a v klidu na focení dojedu. Pozdě jako vždycky. Ale v plné polní. 

Tady jsou naše fotky, odkaz na rozloučení a přiznání, že kdybych vedle sebe měla milujícího partnera, co mě podrží, v té chvíli bych se za něj fakt nezlobila. A upřímně, těch chvil bylo zatím opravdu málo, i když někdy asi zase nastanou. Tak jako tak to ale neznamená, že bych situace bez milujícího partnera nezvládla. Zvládla a vy je zvládnete taky, pokud se do podobné situace dostanete. Vždycky se totiž objeví někdo, kdo vám pomůže, byť tou osobou budete nakonec vy samy.

 

Děkuji ti Fergusku za všechna dobrodružství a lásku, co jsi mi dával a co jsem mohla já dát tobě, omlouvám se za to ráno, byla jsem koza vystresovaná a těším se, až se jednou potkáme v nebi. Nebude to asi brzo, musím se ti postarat o Frederika a fakt to tu ještě delší dobu vydržet, ale ja vím, že na mě počkáš. Chybíš mi tu v posteli i před ledničkou. Když nejím šunku na tajnačku, není to ono. Užívej v nebi, máš tam už i Henryho, tak tam kluci moc nelumpačte!

A kdyby někdo věděl, jak se vyrovnat se ztrátou psa, dejte mi vědět. Protože já to nevím. Určitě je to proces. Ale kde je mu konec, že?