(Boh) Dlouho je tomu, co Fatalka napsala, jaké je se mnou bydlení. Potřebovala místo, kde by měla klid a kde by jí bylo dobře a já náhodou to místo měla. Uvolnilo se tu. Snad mi laskavý čtenář promine, že využívám blog jako nástěnku pro naše vzkazy, ale ráda bych tu něco napsala. Díky tlaku v práci jsem se obrnila natolik, že jsem ztratila vyjadřovací schopnosti a i když je u nás doma všechno v pořádku, musím tu něco napsat:

Mám všude nepořádek. Nestíhám a nemám energii na nic.
Pořád trčím v práci, která byla pro mě jako sen, než jsem nakoukla pod pokličku. Když už se dostanu večer domů, jsem vyřízená, naštvaná, otupělá a zničená. Jsem ráda, že zvládnu kopnout boty do kouta a překročit hromadu, co se v hale válí. Pokud tam zrovna není vystěhovaný gauč z obýváku nebo z jiné místnosti.
Rekonstrukci na dva týdny, která nakonec trvala dva měsíce a kterou Fatalka prožívala na plno, protože byla zrovna na neschopence, jsem vlastně nezažila. Večer jsem si maximálně všimla nových trubek nebo chybějící zdi. Byla tu ona. 
Nikdy se nenaštve a vždycky na mě ráno čeká, než se vyprdelím. I když je jí v tom kabátě a čepici horko.
Když si myslím, že už spí a v tichosti se kradu na záchod, začne na mě ze svého pokoje líbezným hláskem pokřikovat: „Kočí, kočí, kdo to tady móóóóčíííííí!“ což mi způsobuje neuvěřitelné záchvaty smíchu.
Nikdy mi neopomene připomenout, že nebudu jako Beyoncé, ale i tak se mnou hodinu kouká na její klipy na youtube. (Co taky může dělat, když se jí svalím polomrtvá do postele.) A když si postesknu, že vypadám jako prase, sebevědomě se na mě podívá a s pohledem Gwyneth Paltrow, které se nikdy neodporuje, mi odpoví: „Ale sexy prase! Sexy prase!“

Říkáme si mámo a táto a nebydlet s Fatalkou, byla bych v háji. Stal by se ze mě opuštěný upracovaný chlap, co má doma nepořádek a jednu rozmarnou želvu. Nemyslím si, že jsem jí spolubydlením zrovna pomohla. To spíš ona pomohla, vlastně pomáhá, mně. Takže díky mámo a slibuju, že ty vystěhované knihovny uklidím!