(FF) Když vyběhnu z bytu ven jen pro aspirin a kapesníky, jsem schopná vrátit se s balením Pringles, jedním citronem a velkou kytkou v květináči. A bez léků a kapesníků of course. Mám to tak už roky a asi se nic nezmění, to už jsem ochotná připustit. Možná se to jen s věkem zhorší. Jen ty přinášené věci už nebudou relevantní vůbec…

Abych vypadala pořád stejně (rozuměj stejně krásně) zabere mi to čím dál víc času! Ráno i večer. Než si aplikuju všechna ta séra, masky, co se vstřebají přes noc, olejíčky, kapky a další věci, o kterých je trapas psát na blogu, trvá to tak strašně dlouho! A stejně dlouho trvá, než aplikuju všechno, abych mohla vyjít ven. „Zahořklost vede k botoxu,“ pravila nedávno má kamarádka a nápadně nenápadně koukala na vrásku mezi mým obočím. Jaká zahořklost? Jaká vráska?! No tak nemám práci, muže ani děti, ale to snad neznamená, že jsem stará a zahořklá. „Je opravdu čas na chirurgický zákrok?“ ptala jsem se o pár dní později vyděšeně své kosmetičky. „Ale vůbec,“ podívala se na mě velmi velmi zblízka. „Ale že jste to vy, dám vám aspoň kyslíkovou masku…“ Důležité je prostě nepanikařit a dýchat. Skalpel ještě chvíli počká.

Dentální hygiena je důležitá, vysvětlil mi mladý pružný zubař. Byl tak mladý, že když jsem přišla do ordinace a poprvé ho uviděla, chtěla jsem se zeptat, zda jsem omylem nedorazila na praxi mediků, vyžadovala alespoň diplom z přespolního běhu a opakovaně se ptala, kdy už přijde Pan doktor. Trest přišel brzy. Stačilo, abych otevřela pusu a nastal dlouhý nepříjemný rozhovor na téma zubní hygiena. Já přitom byla samozřejmě rudá až za ušima, neboť se vždycky ukrutně stydím, když nedělám něco správně, nebo jsem kárána či kritizována na veřejnosti. Pak mi spravil a vybělil zuby, ukázal kouzlo mezizubních kartáčků (wow!) a bylo. Tajemství zubního vesmíru odhaleno. Chtěla bych jen doporučit, abyste si černé díry svého dentálního vesmíru vyřešili dřív, než se objednáte k hezkým zubařům. Zvlášť pokud jste singl. A o tom, jak jsem zubní hygenistku obvinila z xenofobie, protože mi doporučila singl kartáček, si povíme zase příště…

Kombinace mexické kuchyně a sny o bývalém nejsou dobrými společníky na noc. Ty sny byly dobré. I ta kuchyně. Jen dohromady to bylo tak nějak příliš burácivé.

Někdy je mi vytýkána povrchnost a plochost (textů, ne mě). Ale stejně si myslím, že dokázat lidi rozesmát, nebo alespoň usmát, alespoň trochu zlepšit náladu nebo přinést radost ze čtení je někdy důležitější než filozofie o vesmíru. Na ty přece už máme všichni kouče, ne?

I odcházet se musí umět. Důležitý je, že odcházet se dá buď zbaběle, nebo s noblesou. A ta druhá varianta je vždycky lepší. A tak jsem jednoho dne předala agendu, vypnula počítač, přijala květiny, se všemi se rozloučila a vytančila z kanceláře. Po deseti letech redaktorského života ve všech možných i nemožných médiích je to velká změna. Začala jsem zase psát pro radost. Otázka je, jak to teď všechno zvládnu a jestli mě přece jen nezláká jistota zaměstnaneckého poměru. Upřímně, nevím. Ale slovy klasika – složenky, krávy zelený nenažraný mě asi brzy k rozhodnutí dotlačí.

Upekla jsem své první kynuté buchty a umíchala smoothie. Naplňuji tímto oba kulinární trendy – návrat k tradici i bio-eko-zdravé a dobré stravě. Teď ještě dojíst ty zásoby nezdravých potravin, přestat kouřit, začít cvičit a jsem, co se životsprávy týče, zhruba tam, kde je každý zodpovědný mladý dospělý člověk zhruba ve svých 25 letech (hurá, zajásala a zabořila lžičku do nugety).

Vrátit se na blog je jako přijít domů. Kdybych všechny své emoce nesoustředila jen na láskyplný boj se svým novým počítačem, možná bych byla i trochu dojatá. :-)