(FF) Jíst ústřice. Nedobrovolně, ale přece. Ono je totiž trochu blbé vyplivnout ústřici, když na vás míří kamera a čeká, jak si poradíte, že. Zhodnocení: syrovým jsem na chuť zatím nepřišla, zapékané snesu, smažené můžu. Asi to není moc nóbl přiznání, ale zase je to pravda. Stejně prý nejlépe chutnají na francouzském pobřeží a s vínem chablis, takže si počkám na tuhle příležitost.

Utkvěla mi v hlavě věta: Buď můžete pracovat, nebo můžete pracovat na sobě. Je to tak? Zvládáte pracovat a zároveň pracovat na sobě? A jak to děláte?

Není čeho se bát.

Je osvěžující udělat si uprostřed pracovního týden výlet „za město“. Vlakem. I bez svačiny. Potkat se s ostatními ženami rodu, nacpat se v lázeňském městě lososem a projít kolonádou. Nakoupit si opravdové smetanové jogurty a na tajňačku pak po návratu v posteli pojídat oplatky a miletínské modlitbičky.

Kamarádka Bára napsala moc hezký článek o energii jarní rovnodennosti.
Je o tom, že život je jako plavba. A na lodi se nám někdy chce blinkat, někdy to s námi smýká a jindy se nám odkrývají fascinující výhledy. A že je tohle všechno vlastně normální a potřebné. Včetně odhazování starých kotev a nefunkčních lan.

Začaly se mi líbit takové pohodlné (což o to) a asexuální boty. Nevím, co se to mnou děje. Buď přestávám být tak povrchní, nebo jsem zpohodlněla a zlenivěla a hodila flintu do žita. Kde ji může popadnout nějaký šikovný farmář a … (to by jistě dodala Bohyně).

Na jarní únavu zabere buď vydatný spánek po heřmánkovém čaji s medem, nebo kytice tulipánů a nové šaty. Výlet do jiného města, menšího a klidnějšího nebo něžný polibek na krk. Nebo tohle všechno v jednom dni.

Zdroj fotek: freerangefoto.com/ GeoffreyWhiteway, Chance Agrella

Bářin článek :