(Boh) Předem bych ráda uvedla, že je nám třicet, tak jako každý rok. Protože sloganem Marianne: „Život začíná po třicítce“. To je prostě fakt. Ve dvaceti vlastně nevíte, co děláte a buď zvolíte tu variantu, kdy prostě následujete dav a rady okolí, anebo se rozhodnete pro tu odvážnější záležitost a jdete proti proudu. Pak je tu samozřejmě kategorie, která záhadně už ve dvaceti letech má jasno, ví kam jde a co chce, a tak má ve třiceti rodinu, PhD., auto, dům a rohovou kancelář, ale těm se věnovat nebudu. Jednorožce a jiné úkazy si necháme na jindy.
Čili buď komfortně/konformně a z mého pohledu zřejmě inteligentněji, i když trochu zaprděněji, plujete s proudem, abyste ve třiceti zjistili v čem vám okolí lhalo a v čem ne, nebo se vydáte na velmi divokou plavbu proti proudu, získáte spoustu šrámů a nekonečně mnoho příhod, abyste v cílové rovince na zastávce 30+ potkali tu druhou skupinu a společně zhodnotili v čem vám tedy lhali a v čem ne. Věřte nebo ne, ale ono to všechno vyjde tak trochu na stejno. Jen ta první skupina konformistů se s očima navrch hlavy pořád ptá a ptá a ta druhá otřískaná skupina průzkumníků anarchistů lehce unaveně odpovídá a vysvětluje. Nejhezčí na té celé rozpravě je asi fakt, že opravdu upřímní konformisti odrazují průzkumníky od pocitu, že teplo a klid je lepší a na oplátku průzkumníci zcela nepokrytě děsí konformisty svými historkami natolik, že jsou konformisté nakonec rádi, že poslechli okolí a proti proudu neplavali. Rozdíl mezi zastávkou 20+ a 30+ je v tom, že na 20+ je to víc na nože. Průzkumníci by si o ty stádoidní zaprděnce ani kolo neopřeli a naopak hodný holky by na anarchistku ani nepohlédly, natož s ní šly na kafe, no fůj!

Když se ale všichni potkají na 30+ a jedná se již o opravdu dospělé a ideálně i vyrovnané jedince, jsou si pak schopni skoro otevřeně povykládat o čem ten život sakra (asi) je. Z jejich pohledu, samozřejmě. A ano, stále tu bude skupina, co ustrnula v totálním anarchismu nebo konformismu, co odsuzuje cokoliv jiné, ale tupce a nedospělé osobnosti, co neodhadly jestli jsou anarchisti nebo konformisti a tak nějak se v tom nerozhodném stavu nespokojeně plácají desetiletí, tak ty si necháme na nikdy.

Jsem anarchistka průzkumnice a někdy si postesknu, že by bylo lepší kdybych plula s proudem a nevrhala se do tolika dobrodružství,  ale buďme upřímní, několikrát jsem to vyzkoušela, dokonce jsem se léčila ze syndromu hodné holky – napasovaný vzorec chování z rodiny – ale jsem prostě jak ten otylej losos, co bude furt skákat proti proudu do vodopádů…dokud ho nesloví medvěd. Věřte nebo ne, ale je to občas dost vyčerpávající a z vnějšího pohledu asi i velmi neklidné, ale buďte rádi, že to tak je. Ve skutečnosti to mám tak ráda, jsem to já, je to moje energie a moje cesta (což si po třicítce i rádi přiznáte) a když už nic, tak mám alespoň o čem psát.  A to se počítá. No ne?

foto: Freedigitalphotos.net – vectorolie , ostatní jsou fotky Bohyně, konkrétně tuhle fotku posílala minulý týden svému randeti z Tinderu, protože ona ví, jak zaujmout muže… (teprve teď jsem si všimla, že na fotce šilhám, což vysvětluje mnohé…), nicméně o namlouvání v digitální době a o příhodách z internetových seznamek si zase řekneme někdy jindy.