Co se nám honí hlavou

Zpátky do sedla aneb Tiffany a spol.

(FF) Na konci minulého roku jsme si řekly, že takhle by to nešlo, a že příští Vánoce budeme zasnoubené. Jedné z nás se to povedlo, druhé ne. Jedna z nás očividně vsadila na špatného koně. Teda, možná si myslela, že je to lesklý dostihový kousek, ale když se zarazil u první překážky, pak spadl do jezírka a zakončil to zbabělým schováváním v davu jiných koníků, bylo jasně, že ji k Tiffanymu nedoveze.
Zatímco druhý koník, i když možná vybíhal pomaleji a párkrát na cestě zabloudil, cílovou pásku nakonec protrhl. Čím to bylo, že jedna vsadila na správného koně? Vírou, že to dobře dopadne? Tím, že jedna z nich nevěřila, že je to vlastně možné? Nebo kvalitou koní, přičemž favorit nebyl zpočátku ani jeden?
Možná ta jedna nebyla dost dobrá žokejka. Neměla dost dobré a vysoké jezdecké boty, kterými se koníci popohánějí, nebo neznala ty správné povely pro neposedné oře. Možná špatně kydala stáj nebo neodhadla přiměřenost použití cukru a biče.
Anebo to všechno bylo „jen“ o víře. Přestože si to přála, ve skrytu duše tomu nevěřila. A zatímco si slibovala pod vlivem každoroční vánoční melancholie a nostalgie, tak jako každé Vánoce, že ty další už nebude sama, pořád o tom nebyla hluboce přesvědčená. Protože když něco opravdu chcete, celý vesmír se přece spojí, abychom toho dosáhli, ne?
A co z celé téhle koňské alegorie vlastně vyplývá? Že dobrý start ještě neznamená dobrý konec. Ale dobrý konec dokáže napravit i pochroumaný začátek. Jistotou je, že člověk musí skočit zpátky do sedla, co nejrychleji to jde. Ať už se jeho pád jmenoval Rozvod nebo Rozchod.

Jeden komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *