Co se nám honí hlavou

Zpátky do sedla aneb Tiffany a spol.

(FF) Na konci minulého roku jsme si řekly, že takhle by to nešlo, a že příští Vánoce budeme zasnoubené. Jedné z nás se to povedlo, druhé ne. Jedna z nás očividně vsadila na špatného koně. Teda, možná si myslela, že je to lesklý dostihový kousek, ale když se zarazil u první překážky, pak spadl do jezírka a zakončil to zbabělým schováváním v davu jiných koníků, bylo jasně, že ji k Tiffanymu nedoveze.
Zatímco druhý koník, i když možná vybíhal pomaleji a párkrát na cestě zabloudil, cílovou pásku nakonec protrhl. Čím to bylo, že jedna vsadila na správného koně? Vírou, že to dobře dopadne? Tím, že jedna z nich nevěřila, že je to vlastně možné? Nebo kvalitou koní, přičemž favorit nebyl zpočátku ani jeden?
Možná ta jedna nebyla dost dobrá žokejka. Neměla dost dobré a vysoké jezdecké boty, kterými se koníci popohánějí, nebo neznala ty správné povely pro neposedné oře. Možná špatně kydala stáj nebo neodhadla přiměřenost použití cukru a biče.
Anebo to všechno bylo „jen“ o víře. Přestože si to přála, ve skrytu duše tomu nevěřila. A zatímco si slibovala pod vlivem každoroční vánoční melancholie a nostalgie, tak jako každé Vánoce, že ty další už nebude sama, pořád o tom nebyla hluboce přesvědčená. Protože když něco opravdu chcete, celý vesmír se přece spojí, abychom toho dosáhli, ne?
A co z celé téhle koňské alegorie vlastně vyplývá? Že dobrý start ještě neznamená dobrý konec. Ale dobrý konec dokáže napravit i pochroumaný začátek. Jistotou je, že člověk musí skočit zpátky do sedla, co nejrychleji to jde. Ať už se jeho pád jmenoval Rozvod nebo Rozchod.

Jeden komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *