Co se nám honí hlavou

Už strouháte maniok?

(FF) Už ta vaše malá mluví? Ta naše už recituje! A vdávat se nebudeš? Abys nezůstala sama… V tvém věku už jsem měla dávno vystudováno a pracovala. Druhou vysokou školu? A na co proboha chceš studovat v tvém věku?
Naštěstí existuje spousta hodných lidí, kteří nám rádi připomenou, co bychom v našem věku MĚLI mít, být a dělat. S radostí a děsem v očích připomenou, že ještě nemáme nebo neděláme něco, co zapadá do obecné představy o tom, co je v tom určitém životním období NORMÁLNÍ mít a dělat. Úplně je vyhodí z konceptu, když děláme něco úplně jiného. Kamarád mi vyprávěl, o knížce Koncept kontinua. Nelekejte se toho názvu, slibuju, že je to zajímavé. Jedna psycholožka zkoumala indiány a jejich život a chtěla přijít na to, jaktože jsou jejich děti tak šťastné a veselé a samostatné a ničeho se nebojí, kdežto my v naší západní civilizaci trpíme různými fobiemi, alergiemi, poruchami, jsme agresivní, a když vyrosteme, uchylujeme se k alkoholu, drogám, antidepresivům a psychosomatickým poruchám.
   Proč jsou indiánské děti šťastnější? Protože jim jejich rodiče a okolí věří! Odmala si mohou hrát s ostrými noži, protože jejich rodiče ví, že děti jsou moudré, ne magoři, kteří se pořežou. Proč by to také dělali? A tak maličtí Indiáni jezdí na kánoích, střílejí šípy, zúčastňují se světa dospělých, protože ti před nimi nic neskrývají, od sexu až po rady starších. A děti si z každé zkušenosti vezmou to, co potřebují. Jasně, že nerozumí všemu, ale to, co se mají dozvědět nebo naučit, to se v pravý čas dozvědí.
Třeba strouhání manioku. Malá indiánská holčička vidí, jak dospělé ženy strouhají maniok a tak se k nim přidá. Dostane malé struhadlo a strouhá si. Jak chce. Nikdo jí neradí „To musíš takhle. Sakra, jak to držíš? Takhle se to dělá.“ Ne, holčička si strouhá, jak chce a jak ji to baví a třeba přijde příští den znovu. A strouhá trochu líp. A další den znovu. A jednoho dne prostě umí strouhat maniok. A nikdo ji neupozorňuje, že holčička odvedle uměla strouhat už před třemi týdny. Moudří lidé totiž dobře vědí, že nějaká obecná pravidla o strouhání manioku neexistují. Každý si ten svůj maniok totiž nastrouháme přesně v ten pravý čas. 

Nové články emailem

Nechte si posílat naše články rovnou k vám do schránky.

Nebojte, nespamujeme a z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

3 komentářů

  • Kralikunda

    Tak tak ….a v Čechách můžeme místo manioku strouhat mrkvičku, s láskou a důvěrou okolí i sebe sama. Já pro změnu lakuju a mořím desky, což je na hony vzdáleno mé humanitní éterické mysli. Poté, co jsem odstranil ostrakizujícího tatínka plného rad, pouček a pojmů, rozhostil se v našem sklepě, mém nátěrovém ráji, božský klid. Mohl jsem tedy uchopit štětec a ponořit se do říše smáčení a tahů. Proces přetváření hrubé borové desky v mahagonový kus stal se mi dobrodružnou expedicí s několika objevy a zvraty. A na vše jsem přicházel sám, hodiny opakované činnosti mi umožnili pochopit, že na všem záleží : držením štětce počínaje, tahem po desce konče, a to nemluvím o technice smočení. Tož a dneska už ty desky mastím o sto tristo. A co si z toho moje humanitní éterická duše odnesla? Není nutné vždy usilovně přemýšlet, je radost plynule vnímat (otevřenou myslí), vony pak ty změny, posuny a zlepšováky naskakujou sami. Ať žije indianizace západní civilizace. Pa a fá
    p.s. momentálně zlepšuji techniku louskání a loupání vlašských ořechů aneb moravský zen

  • Dita Lendvayová

    Naprosto úžasný!! A prosim, až budu mít někdy nějakou malou Ditu nebo něco podobnýho, můžete mi ten článek poslat, abych si vzpomněla, že s tímhle přístupem bezpodmínečně souhlasim a abych přestala bejt hysterická? Děkuji předem

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *