(FF) Velice stručně: Naučila jsem se, že i když se dva lidé opravdu milují, nemusí spolu být a někdy spolu ani nejsou. Život není hollywoodský film (pro zasvěcené „barevná kravina“). Znám ve svém okolí dva případy. Dobře, se mnou tři. Prostě to tak je a my zatím nevíme proč. Jediné, co můžeme dělat, je to přijmout a doufat. Že to má smysl. Že je všechno tak, jak má být. Když se budu koupat, pak dlouho zevlovat v mokrých plavkách a pak budu do noci venku, nastydnu. Ať je mi 16 nebo 31. Mládí zas tolik nehřeje. (To mluvím o těch 16). Můžu být na Boha (vesmír, nekonečno, jakkoliv to chceme…
-
-
Třpytivé nabídky
(Boh) Není nad třpytivé nabídky. Nad návrhy, které znějí skvěle, ale jakmile se snažíte zjistit o celé věci víc, tak nějak je to všechno bez obrysů a v oparu třpytu. Takže pracujete jen s informacemi a efektností, do které je nabídka zabalena. Tenhle fakt mi připomněla má kolegyně, kterou se pokusil okrást telefonní operátor. Nabídl jí báječný tarif se smartphonem a to vše přes callcentrum, pod tlakem a s příměsí jedinečnosti a třpytivosti, takže když pak službu obdržela, nebyl to nic než jen nevýhodný obchod korunovaný zastaralým telefonním přístrojem, který rozhodně nebyl smart. Jako spotřebitelé jsme ostražitější a dokonce jsme schopni se i bránit, ale v sociálních interakcích nám některé…
-
Fatalka a město
(FF) Upocená tílka, blyštivé řetězy, plastový nábytek, agresivní řidiči. Pozdně jarní město je občas tak zábavné! Věci, které mě vytáčejí, ale nemůžu s nimi nic moc dělat… Když teplota ve městě vystoupí nad 25 stupňů, není to důvod svléknout se do půl těla. Tohle se týká samozřejmě mužů. Hlavně řidičů. Chápu, že jim je horko, ale proč se mám dívat na polonahé popeláře, řidiče náklaďáků a dodávek? Zvláštní kapitolou pak jsou muži, kteří s hrdostí vystavují svůj hrudníček v těsném tílku a svůj sexy look ještě vylepší řetízkem. S přívěskem znamení. Ech. V obzvlášť vydařeném případě nechybí ani ledvinka, pásek a kalhoty vytažené pod hrudníček. Ech ech. Proč jezdí někteří…
-
Co ženy (opravdu) chtějí?!
(Boh) „Ženský nevěděj, co chtěj!“ Tak tuhle hlášku jsem si před nedávnem vyslechla od skupinky mužů. Přestože jich bylo víc a i když byli ve svém domácím prostředí (čili v hospodě), rozhodla jsem se odvážně počechrat ten jejich domácí píseček. Nadechla jsem se a prohlásila: „Ženy dokonale vědí, co chtějí. V tom problém není, bohužel se to mění tak rychle, že na to muži nestačí reagovat.“ A bylo. Muži totiž mají setsakra dlouhé vedení. Náznaky pro ně nic neznamenají, chození kolem horké kaše a vysvětlování oklikou je znudí a ztratí pozornost, takže jediný způsob fungující komunikace mezi mužem a ženou jsou krátké jasné věty, které obsahují buď relevantní informaci, ideálně…
-
Sami (Koller, Poláková)
(Boh) Se svolením Fatalky publikuji na našem blogu jeden politický klip od mé oblíbenkyně Báry Polákové a Davida Kollera. Moc se mi líbí myšlenka, že si opravdu za všechno můžeme sami. Ta odpovědnost, kterou bychom si měli přiznat. Vždycky, když vysvětluji používání trpného rodu v angličtině, tak dávám příklad: „V češtině říkáme neustále „oni“…ale co nebo kdo jsou to vlastně oni? To oni komunisti. Maximálně. V angličtině se nepojmenované oni nepoužívá, protože hned vede k otázce-a kdo oni?“ A o tom to je. Přiznat si, kdo za to může, kdo to udělal a kdo to povolil nebo dovolil. Na všechno totiž musí být dva. Jeden co to dělá a druhý, co mu to dovolí.…
-
Ve dvaceti a ve třiceti…aneb 20 vs. 30
(Boh) Nedávno jsem zažila pocit vyrovnanosti. Onen zlom kdy se člověk tak zvláštně zklidní a kdy je najednou schopen některé věci rozumně vyřešit a jiné naopak neřeší vůbec. Poslední dobou mi dochází, jaký je to velký rozdíl mezi dvacetiletým já a současným stavem, naoko věčně tápající třicátnice. Najednou se v mém životě objevily priority, o kterých jsem slyšela jen z doslechu a nad kterými jsem ohrnovala nos. Když je vám dvacet, tak toužíte po někom, jako je James Dean, po klukovi, co je nezávislý a co si dělá co chce. Ale když je vám třicet, sníte o někom, kdo bude dělat to, co chcete vy. Prostě máte těch nafoukaných nespolehlivých…