(FF) Velice stručně: Naučila jsem se, že i když se dva lidé opravdu milují, nemusí spolu být a někdy spolu ani nejsou. Život není hollywoodský film (pro zasvěcené „barevná kravina“). Znám ve svém okolí dva případy. Dobře, se mnou tři. Prostě to tak je a my zatím nevíme proč. Jediné, co můžeme dělat, je to přijmout a doufat. Že to má smysl. Že je všechno tak, jak má být.

Když se budu koupat, pak dlouho zevlovat v mokrých plavkách a pak budu do noci venku, nastydnu. Ať je mi 16 nebo 31. Mládí zas tolik nehřeje. (To mluvím o těch 16).

Můžu být na Boha (vesmír, nekonečno, jakkoliv to chceme nazvat, dosaďte si to své, co je vám milé) naštvaná jak chci, ale ničím tím jen sama sebe.

Je dobré se držet svých ideálů. Toho, kým jste byli a v co jste věřili. Pokud si nemůžete vzpomenout nebo jste se v tom širém světě ztratili, navštivte krajinu svého dětství nebo se sejděte s lidmi, kteří vás znají roky. Vzpomenete si. Tested on myself.

Není nad to, si čas od času pustit písničky z Kudykama. Je to jediný lyrikál, na kterém jsem kdy byla. A plakala jsem. Dojetím a pohnutím. Jak jsem na to mohla zapomenout?

Někdy je nejlepší naslouchat svým dlouholetým přátelům nebo nadčasové hudbě (doporučuju třeba Moon river ze Snídaně u Tiffanyho). Vyklidní nejrychleji!

Nabídky k sňatku se nadávají po 23. hodině večerní v temné vršovické uličce. Ne a třikrát ne! Tohle musí být okamžik, který si prostě pamatujete navždy. Je to důležité. Prostě je. Tečka.