(Boh) Když jsme s Fatalkou pracovaly v jendom nejmenovaném vydavatelství (ve skutečnosti nejsme kamarádky, jsme jen bývalé kolegyně), většinou jsme se snažily do anonymních textů propašovat náš vlastní otisk. Něco, co by bylo ryzí „my“. Pamatuju si, jak se v každém vydání muselo objevit slovo bubáček – což je přezdívka pro Fatalčinu sestru, dále musela padnout zmínka o růžové barvě – ano, světe div se, ale Fatalka má ráda růžovou, a nesmělo chybět pár osobnějších rad v horoskopu, který jsme si pokaždé bohapustě vymyslely. Vlastně jsme si toho vymýšlely mnohem víc. Jednou jsem překládala „exkluzivní“ rozhovor s Julií Roberts, a protože mi zbylo víc místa, než se předpokládalo, musela jsem si několik otázek i odpovědí…
-
-
Panenka, co mě nakopla
(Boh) Mám kamarádky, které jsou nadané a výjimečné. Jsou mi inspirací, oporou, hnacím motorem a zázemím, které nutně ke svému životu potřebuji. I když se momentálně nacházím ve velmi hezkém životním období, bohužel jeho rozpoznávacím znakem je především dřina, trocha odříkání a velký spánkový deficit. Slušně řečeno, do svého velkého kulatého zadku se teď rozhodně nekopu. Jsem spokojená a přijdu si jako superžena, ale někdy mi moje dvě práce a účast v několika projektech leze na mozek. Kdysi jsem se snažila být paní Dokonalá a Neomylná („v každém hovně za kvrdlačku“, jak se říká u nás doma), ale teď, na prahu třicítky, jsem schopná přiznat, že bych si strašně ráda vzala…
-
Svědkové našeho života
(FF) Všechno, co opravdu potřebujeme, je svědek našeho života. Někdo, s kým rozebíráme drobné každodenní příhody, zasmějeme se s ním a během rozhovoru s ním přijdeme na to, co nám samotným zabředlým v kolečku myšlenek své hlavy nedošlo. Máme svědky, kterým vyprávíme věci každý den a udržujeme se navzájem v upgradování našich životů, a svědky, se kterými se sejdeme jednou za čas a pojmeme život a svět tak trochu víc ze široka. Skvěle si přitom srovnáme myšlenky a vidíme, jak si stojíme. A pak je tady blogování. Najednou sdílíme i s lidmi, které neznáme a v životě jsme je neviděli. Jen doufáme, že příběhy a zážitky jsou v podstatě univerzální a…
-
Vyzkoušely jsme – kuřecí hody
(Boh) Toto je další recept (bez receptu), který popisuje mé kulinářské umění v praxi. Nejdůležitější ingredience… * papiňák, který jsem dostala k narozeninám * obrovské nadšení * přítomnost obchodu ryby-drůbež, se sobotní otevírací dobou * (A jak se později ukáže, i můj Drahý…) Začínáme – pátek/sobota… Vaření ve své podstatě začalo již v pátek v noci, kdy jsem si do půl třetí ráno zapékala uv gelové nehty. Na rukou i na nohou. Vřele doporučuji! Jedině tak dosáhnete té pravé sobotní agónie. Zaručeně Vám pak bude jedno, jestli koupíte kuřecích skeletů pět nebo šest, kolik váží vodňanské chlazené kuře a absolutně přejdete fakt, že zelenina na polévku vypadá hůř než vy. Ve své podstatě vás uvadlost…
-
Chvála nám, chvála vám, chvála všem botičkám!
(Boh+FF) Níže je email, který jsme dostaly. (A který zase dostal nás.) Na větší komentář se zřejmě nezmůžeme, obě se totiž snažíme dojetím nerozplakat (přece jen máme docela slušné pracovní pozice a editorky ani právničky nebrečí. Alespoň ne v zaměstnání!) Josephine, je to krása, děkujeme za zpětnou vazbu a držíme palce v podnikání. Jsme tvé budoucí stálé zákaznice. Trochu nám vrtá hlavou, který článek byl ten osudový…:-) Milá Bohyně a Fatalko, před pár měsíci jsem začala číst váš blog a musím říct, že po roce bydlení v Anglii to pro mě byla záchrana..a zároveň mě potěšilo, že nejsem jediná kdo řeší, jestli pan Božský existuje nebo jak si zvyknout na návrat…
-
Bohyně cirkusů – Letní Letná
(Boh) Miluju cirkusy. Třpytky a flitry. Miluju Emoce. Jako malá holka jsem sedávala před telkou a hltala Cirkus Humberto, a když se na Letné postavil stan, žadonila jsem do úmoru o návštěvu. Taky jsem zbožňovala velké průvody a opulentní pohřby, především s koňmi a procesím. Od čtyř let jsem hrála divadlo a celkově jsem byla velmi volnomyšlenkářská. Mou matku to bohužel děsilo. A proto mě v návštěvách cirkusů a poutí nepodporovala. Směla jsem tam chodit jen s dědou, který ovšem po přestávce odcházel, abychom se nemačkali v tramvaji(!). Ale i tak jsem mu za doprovod byla vděčná. Jednou mě ve „Fučíkárně na Mětejský“ dokonce nechal řídit labutě. Z čehož mámu…