(Boh) Poslední dobou, nevím jestli je to věkem, nebo čím, ale (konečně!) dokážu rozpoznat, co je pro mě to pravé ořechové a tak nějak se stoickým klidem i přijmout informaci, že pro někoho nebo něco zase já nejsem ta pravá ořechová.
Má velmi dobrá kamarádka Kněžna, mě chtěla za svědka na své svatbě. Jsme si opravdu blízké, tak moc, až mě to vyděsilo. Neděsí mě ta blízkost, ale fakt, že chce za svědka právě mě. Znám ji dobře, až moc dobře. Má v šatníku vyskládané boty od Louboutina a Diora (ano, ty co máme v titulce), oblečení jí visí na štendrech podle chromatické stupnice, kalhotky dělí na ty “super”, “dobré” a ty…no vlastně žádnou kategorii “špatné” doma nemá – to já mám jeden šuplík, kam házím všechny kalhotky a pak je ráno hystericky vytahuju a prohlížím. Kněžna je posedlá detailem, úklidem a taky všude chodí včas. Všechno jí ladí a je celá taková elegantní. V kabelce má uklizeno. Vystudovala dvě vysoké školy, má firmu, učí, jezdí každý den na kole a všechno zvládá. Je to mistr v organizaci. Všeho. Nemůžu říct, proč jsme kamarádky, a proč na ní nedám dopustit. Je prostě moje. Miluju jí, ale byla bych strašný svěděk. Zvládla bych tuhle pozici jen v případě, že by o nic nešlo, nic by k ničemu nemuselo pasovat a všichni bychom si to měli jen užít. Bez ohledu na ceremonie a harmonogramy.
Bohužel jsem její nabídku nedokázala ihned odmítnout. Jen se mi zatmělo a vyjekla jsem do telefonu: “No to je skvělé! Tak mi dej vědět, až mě budeš potřebovat!” Zavěsila jsem a omdlela. Párkrát jsem se optala, jestli už nastal ten čas a taky co teda jako mám dělat. V mezičase jsem si začala hledat novou práci a rozcházet se s Drahým, stěhovat Fatalku a nějak jsem svatbu vypustila. Tak moc, že jsem si ani nevšimla, že byla zrušená – z pracovních důvodů, pořád se milují a chystají další termín, nebojte se! Nevěsta mi nakonec od plic řekla, co si o mě myslí, já se rozbrečela (ano ten stoický klid jsou kecy) a šlo se dál. Za svědka mě už nechce, ale pozici kamarádky jsem obhájila. A víte co, jsem strašně ráda. Miluju jí a udělala bych pro ní (skoro) vše  – například zakopala mrtvolu, pokud by někoho zabila, pomohla jí sledovat Bin Ládina nebo ve tři ráno jela koupit těhotenstký test. Ale připravovat JEJÍ svatbu? Copak mě ta holka nezná? Copak je nám dvanáct? Není, můžeme si říct, že se máme rády, ale že se na to nehodím. Proboha, jsem svěděk jejího života tak dlouho a dlouhou dobu snad i budu, pokud tedy ovšem nebudu připravovat její svatbu nebo zařizovat dům… A proto jí jde nakonec za svědka někdo jiný. Někdo úžasný, milý, klidný, organizačně zdatný, někdo kdo přemýšlí o každém detailu a kdo je jí oporou. Při rozhodování nad vzorníkem látek, ochutnávce krému nebo výběru krajky. A tak je to správně. Svatba bude dokonalá, úžasná, všichni si to užijeme a kdyby náhodou něco nevyšlo, přijde na řadu to moje oblíbené: “Kočí, vždyť je to jedno, jsi krásná, chytrá, miluješ ho, on miluje tebe a svatbu na které se nic nestalo, si nikdo nepamatuje. Takhle na to budeme moci vzpomínat!” Moje věta totiž pomáhá v krizích, ale při rozhodování mezi pudinkovým krémem a čokoládovým přelivem je to propadák. Jsem totiž krizová kamarádka. Volejte mi, až budete ležet v příkopě nebo na vás někdo bude mířit samopalem. Vždycky vás podržím a nezklamu. Ale s výběrem čehokoliv pro mě tak nepodstatného jako je podlaha, závěs nebo lak na nehty mě, prosím, neotravujte. Nejsem na to ta pravá ořechová!

foto zdroj:dantu, wikipedia.org, Kněžna