(Boh) Pravdu o Isaakovi jsme si již řekli, že. Tak tady je trochu pravdy o strýčkovi Salovi. Strýček Sal se do našich životů vkradl někdy v období sledování Grey´s Anatomy, jakožto pojmenování pro někoho, koho bychom na oslavu nejraději nepozvali, ale nemůžeme ho vynechat, protože patří do rodiny. A i když víme, že se zřejmě opije, pokazí každou legraci, bude mít nejapné poznámky a možná ho i necháme vyhodit, na další oslavu ho zase pozveme, protože je to Strýček Sal.
Ve většině případů strýčka Sala dělám já. Baví mě mít nejapné poznámky, říkat věci, které se neříkají a v nestřeženou chvíli vyskočit na stůl a pořádně to rozjet, za povyku Fatalky: „Ach né, kočí, né!“ Taky mě baví vběhnout někomu do záběru, když se fotografuje a nebo absolutně bezcitně dělat obličeje na někoho, kdo se nesmí rozesmát. Jsem prostě Strýček Sal a u romantických filmů, kde hlavní hrdina vyznává lásku své milované v tu nevypjatější chvíli s radostí sobě vlastní vyřvávám: „Sundej triko, fešáku!“ Dále se na jogínských oslavách sháním po „pořádně krvavé flákotě“, v restauracích číšníkům, na jejich otázku zda je vše v pořádku s naivním hláskem a pronikavě upřeným pohledem odpovídám: „Právě teď nebo obecně?“ a absolutně nevhodně si upravuju legíny, výstřih nebo padající kalhoty. Každý takový kousek mě neuvěřitelně uvolní. Opravdu!
Zkuste někdy vědomně udělat Strýčka Sala, uleví se vám. Osvěží vás to a většinou to i pobaví. Když ne nikoho jiného, tak rozhodně vás. Protože být trapná, když nechcete, je zábavné pro ostatní, ale být trapná záměrně a ostatní uvádět do rozpaků,  je velkým dárkem hlavně pro vás. Tedy, pouze pro vás (a pro ty kolem vás, co mají smysl pro humor a neberou se tak vážně). Ať žije strýček Sal! Ještě, že ho máme! :-)

A příště rozebereme Santiaga. Ať žijí naši imaginary friends.