(FF) O tom, jak se v mém bytě svévolně přemisťují předměty a oblečky dělají párty s botičkami, Marilyn Monroe a kosmetikou, jsem vám už psala. Teď můj byt v mé nepřítomnosti pořádá ovšem daleko bujařejší akce. Jedna taková zjevně vyvrcholila minulý týden. Očividně to musel být mejdan jako prase. Škoda, že jsem u toho nebyla.
Po příchodu domů jsem jen zůstala koncentrovaně zírat na spoušť v předsíni vkusně dobarvenou blikající žárovkou, která nakonec samozřejmě praskla a tak dílo zkázy dokončila. Bože, vykradli mě snad? Chvíli jsem panikařila a po několika dlouhých minutách (blondýna) mi došlo, že dveře byly před mých příchodem zavřené, nepoškozené a zamčené. Nicméně – na zemi se válely v posledním tažení dvě vázy. Růžová přežila celá, slavnostně se tak reinkarnovala a povýšila na prestižní místo v obýváku (na televizi ale stejně ještě nedohlédne). Modrá nepřežila (slzy dojetí dopadají na klávesnici). Její zbytky jsem pietně smetla a vyhodila do pytle na odpadky, jejichž značku náhodou zrovna testuju. (Nepotřebujete někdo pytlíky na zmrazování? Já je ještě v nejbližších letech asi potřebovat nebudu). Parfémy, které se v té spoušti rozverně povalovaly, přežily všechny! (Proto si nekupuju šunty). Armani se tvářil vyplašeně, Dior nedával znát rozrušení a Lancomky se úzkostlivě tiskly k sobě. Ukonejšila jsem je, přivoněla, zavzpomínala (ach) a našla jim nový bezpečnější domov v koupelně.
A pak jsem přišla na samotného viníka. Obraz. Obraz poklidné milované krajiny spadl a skotačil na podlaze s vázičkami a parfémy. Spadlý obraz jistě není špatné znamení, utěšovala jsem se. Vůbec. Prostě jen někdo vedle vrtal (technicky zcela nemožné). Nic to neznamená. Zvlášť ne v momentě, kdy jsem v téhle krajině zdědila dům. Pověsila jsem ho zpátky a od té doby drží. Stejně jako já se držím víry, že to nic neznamená a obraz prostě čas od času vždycky někde spadne. „Že jo?“ otázala se nervózně FF a přibila obraz hřebíkem silným jako pěst (technicky zcela nemožné).