• Co jsem se naučila...,  v roce 2011

    V říjnu brala Bohyně zpátečku

    (Boh) Po hektickém září, plném velkých změn přišel říjen, který vyzkoušel můj systém  rozhodování. I když jsem Bohyně, někdy jsem pořádně natvrdlá. A tak mi říjen musel nejen naznačovat, ale taky mě pořádně trknout, aby mi některé souvislosti konečně došly. Celý měsíc byl ve znamení zpátečky. Pro něco jsme se rozhodla, něco udělala a pak toho příšerně litovala. Jednala jsem impulzivně, až potom zapojila mozek a sebemrskala se až do chvíle, než mi říjen ukázal, že jsem se na první dobrou rozhodla dobře a že mé intuice fungují. Zde je několik názorných příkladů: Opila jsem se. Děláme to všichni a nejsme na to pyšní, ale já navíc ukradla chladicí kyblík na víno.…

  • Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme

    Nevinné kancelářské hrátky a jejich průběh v deseti krocích

    1, Zjištění, že o vás někdo projevil zájem je situace, kdy procházíte chodbou a neznámý kolega, který vás už významně zdravil ráno, vám lascivně popřeje dobrou chuť, protože je jasné, že odcházíte na oběd. 2, Ujištění, že střety s kolegou z vedlejšího odboru nejsou jen vaše fantazírování přichází ve chvíli, kdy letíte do kuchyňky, kolega telefonuje na opačném konci chodby a když z kuchyňky pádíte zase ven, kolega náhle sedí přede dveřmi, aby vás jen tak mezi řečí pozdravil a přidal takový ten hluboký pohled. Je opravdu těžké po tomhle výstupu nenastoupit do špatné tramvaje. (Promiň Fatalko, přišla jsem zase pozdě…) 3, Proces uvědomění, že o vás kolega stojí přichází…

  • Co se nám honí hlavou

    Kolik jazyků umíš…

    (Boh) Říká se, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit. Po včerejším rozhovoru s kolegyněmi, kdy jedna je původem Slovenka a druhá Ruska, jsem si sama uvědomila, že v sobě mám několik žen. Jednu Češku, která propadá emocionálním bouřím a záchvatům přemýšlení, dále je zde velmi prudká, hlučná, ale taky velmi oslnivá Italka a pak mi občas vládne sarkastická sexy Američanka, co se nebojí říct, co si doopravdy myslí. Zjistila jsem, že mám v každém jazyce i jinak položený hlas, nehledě na to co říkám. Bohužel překvapivě nejhůř se cítím v češtině. Snažila jsem se přijít na to, proč tomu tak je. Možná je to tím, že v italštině ani v angličtině…

  • Co se nám honí hlavou,  culinaria,  Tasted On Us...Aneb vyzkoušely jsme

    Svíčková a jiné rozkoše

    (FF) Příjemnou součástí mé práce je testování restaurací, báječných pokrmů a popíjení šampaňského od deseti dopoledne. Zní to idylicky? Můj nebohý žaludek, zdegenerovaná játra i nohy na podpatcích dostávají pěkně zabrat. A někdy neznám lepší pocit, než si vzít džíny, baleríny, nemuset se „tvářit“ a dát si salát zalitý litry nechutného dresinku. Pokud máte choutky na něco líbeznějšího, pro inspiraci přináším kaleidoskop mých posledních zážitků a neberte mě moc vážně. Minirecenze je velmi subjektivní: Café Imperial Klasika. Telecí řízečky lehoučké jako sen, bramborová kaše jemná jako mé vlasy. Krevety (ano, Bohyně, už vím, jak se jedí!). Rukolový salát s carpacciem. Cheesecake přesně jak má být. Perfektní obsluha. Lahodné víno. Interiér, který…

  • Co se nám honí hlavou

    Chlap ve mně

    (FF) Někdy mám podezření, že jsem vlastně chlap. Ne že bych čůrala do sprchy a vymetala sportbary, ale… Po sexu se mi chce hned spát. Dokážu se s někým pomilovat, aniž bych něco cítila, něco potřebovala, něco od něj chtěla. Dokážu ráno zmizet a přát si, aby nikdy nezavolal. Když nemám jídlo, jsem vzteklá. Po práci potřebuju tak hodinu mlčet a být v klidu. Neodkážu vyjádřit své emoce. Moc nemluvím. Děsí mě závazky. Nechápu náznaky, potřebuji, aby mi lidi říkali věci přímo. Jsem typický chlap! Navíc občas přijdu z práce domů s roztrženejma punčochama a pokousaná. Nejsem na to pyšná. Jen jsem asi víc animální, než by žena měla být. Paradoxně mám pověst opravdové…

  • Co se nám honí hlavou

    Blogový coming out

    (Boh) Dne 1.11.2011 (ano, je tam těch jedniček příliš…mělo mě to napadnout) jsme se rozhodly dát světu na vědomí, že existuje náš blog. No a protože byla Fatalka celý den na focení, hlásnou troubou jsem byla já. Ze začátku, když jsem se učila, jak se vlastně blog tvoří, bylo moc příjemné psát články jen jedna pro druhou. Nadšeně jsme se chválily a tak trochu zapomínaly na to, že by blog mohl OPRAVDU někdo číst. Což je přece jeho podstata! I tak se mi včera trochu tajil dech a dostávala jsem se do infarktových stavů, a to především v čase mezi odesláním informací o tom, že máme blog a odpovědí adresáta, který si blog…