(Boh) Včera jsem se, stejně jako asi všichni, dívala střídavě na dokument Občan Havel, koncert k výročí Sametové revoluce a další dokumenty, které souběžně vysílaly všechny televize. V podvečer jsem ještě byla se svou kamarádkou Limetou, strašně obětavou bojovnicí za spravedlnost, zapálit svíčky na Národní třídě a na Václavském náměstí za pana prezidenta. Nevím, jestli to způsobila zima, světlo svíček, Svatý Václav nebo přítomnost Limety, ale najednou jsem si vzpomněla na hodnoty, za které jsem v životě bojovala. Vybavilo se mi, jak jsme s Limetou rozdávaly letáky při volbě ředitele ČT, jak jsem o pár let dřív všechny prudila se svobodou Tibetu, aktivně podporovala Greenpeace a jako malá holka při Sametové revoluci s tátou chodila na demonstrace. (Ano, tak trochu Che guevara v sukních). Prací pro lidi, pro které je nejdůležitější značka auta, značka oblečení, značka mobilu a jméno plastického chirurga, jsem tak nějak zapomněla na to všechno, co mě formovalo. Nabyla jsem dojmu, že svět takový je a že bych se měla přizpůsobit. Být flexibilní. Během sledování pořadů o Havlovi u mě došlo k obrovské katarzi a najednou mi to došlo.
Nikdy nepřestanu věřit, že láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí. Nikdy neprodám svou svobodu a víru za blahobyt a plný talíř a pokud by se měli vrátit komunisti, jsem první, kdo odejde. I kdybych měla u kamarádů v Miláně spát na podlaze, u strejdy v Číně uklízet kanceláře nebo u kamarádky v Americe prodávat hamburgery. Nikdy se nevzdám svého vzdělání, svého životního kréda, neuvěřitelné naivity, báječné výchovy, Johna Lennona, Gándhího, Madeleine Albright, Paula Coelho, Arnošta Lustiga, Nicolase Wintona, Karla Čapka a všech slušných a vzdělaných vzorů, které mě ovlivnily. Ani nemůžu. Protože pak bych to už nebyla já. Není pro mě podstatná značka auta, ale to, kdo v  autě sedí a jakým stylem ho řídí. Stejně jako je zbytečné přikládat někomu důležitost a vážnost, jen na základě značkového oblečení. O umělém sexappealu nemluvě. Ono je to všechno strašně fajn, ale jen jako detail něčí osobnosti a ne když je to jeho jedinou podstatou.
Včera jsem, díky smutné události, vyndala jednoho kostlivce ze skříně – dokázala jsem odpustit, poděkovat a uzavřít jeden cyklus. Za což jsem nesmírně vesmírně vděčná!