(FF) Zapomínám, v běhu mezi prací, osobním životem, bankou, poštou, drogerií, potravinami, tiskovkami a meetingy nejrůznějšího zaměření, na dost zásadní věci, které by mi život ulehčily a zpříjemnily:
Zapomínám být vděčná. I za malé věci, i za nedokonalé věci, i za situace, ve kterých jsem zatím pouze zasadila semínko a bude chtít hodně času a trpělivosti, než vyrostou. Zapomínám být vděčná každý den.
Zapomínám na anděle. Stejně jako Bohyně a spousta z vás věřím, že když chceme, andělé nám dokáží pomoci. Ukonejšit, ukázat, najít místo na parkování, potěšit drobným zázrakem, vnést do každodne jas. Zapomínám na ně, i když pírka vídám všude kolem sebe od rána do večera!
Zapomínám říkat lidem „prosím“ a „děkuji“ a „dobrou chuť“. Hlavně lidem, co vídám každý den. Není to zbytečné, i kdybych to měla říkat každý den. O to je to důležitější.
Zapomínám lidem říkat, že je mám ráda. Tak nějak si myslím, že to ví. Že to se přece pozná. Že to říkat nemusím. Jenže je potřeba to říkat. Obzvlášť teď!
Zapomínám se zastavit. Pořád na to myslím, ale pořád mám něco na práci. Doopravdy se na chvilku zastavím večer, když se dívám na hvězdy a ráno, když vycházím z domu a poprvé potkám počasí toho dne. A to je zatraceně málo. Zapomínám totiž, že jsem pánem svého času. Mám pocit, že se všechno neskutečně zrychluje, děje se toho moc najednou, a že když nepoběžím dostatečně rychle, odpadnu. Vtip je v tom, že když zpomalím, nahlédnu věci z větší perspektivy a místo rozmazaných šmouh uvidím, co je opravdu důležité.
Zapomínám vnímat to, co mi lidé mimoděk sdělují, když mluví. Plynu po povrchu a nevnímám, co je za tím. Nekladu ty správné otázky.
Zapomínám se chválit. Při rekapitulaci svého dne (pokud ji před padnutím do postele stihnu) si spíš odříkám to, co budu dělat další den, na co nesmím zapomenout a jak to asi všechno bude (pak je samozřejmě všechno jinak), než to, abych si řekla, co bylo fajn, co se mi povedlo a co mě potěšilo.
A na co zapomínáte vy?
4 komentářů
Kralikunda
Drahá Fatalko, někdo je rychlý, někdo pomalý, Praha tepe, venkov se plazí. Já na hrázi u pomalé řeky obklopen ptactvem vodním i vzdušným občas dumám, zda bych neměl dělat něco víc a pak si zapálím tabák v ruličce papíru a tě pic….a kromě jasu Slunce, mě sladí Tvoje afirmace, že všechno má svůj čas. Po ránu si v hlavě pouštím píseň Díky za každé nové ráno, díky za každý nový den, díky za to co už je za mnou, díky. díky jen…….tak po týdnu song naskakuje automaticky, vřele doporučuji tuto Halininu mantru…..a když budeš večer padat do svých vílích peřin zvolej prosté: Andělé dííííííííííííííííííííííííík, vono to těm pražským opeřencům stačí, něvadž v Praze to prostě sviští, a proto tam kucíííí kmitaj tak rychle křídlama až jim z toho z konstrukce furt padaj ty jejich péra. Jo na venkově,tady aby člověk pořádný péro pohledal.
Nuž a beran bez adrenalinu je jak ryba bez vody:o)
Děkuju a mám Tě rád
Femme Fatale s Bohyní
Drahý Králíčku, děkuji. Máš recht: rychlý život – rychlé afirmace Ať žije instantní spiritualita! V duchu jsem si na chvíli u vody poseděla s tebou a hned jsem klidnější. Těším se, až se uvidíme. (FF)
Vivi
Moc krásný článek. Myslím, že všichni máme tendence na ty opravdu důležité věci pozapomínat.
Zapomínám
– se na svého muže usmát pokaždé, když se na mě usměje on (nemělo by být opětování úsměvu tou nejkrásnější věcí?)
– obejmout svou mamku, když je jí do pláče
– vstát od počítače, jít ven, v létě si zout boty a běhat v trávě nebo si koupit dvě zmrzliny najednou…
Femme Fatale s Bohyní
Chtěla bych si zout boty a běhat v trávě hned teď (a nemyslet přitom na to, že budu mít nohy špinavý a zánět močočvých cest k tomu. :-) Třeba by mi paradoxně běhání pomohlo k tomu, abych se zastavila…
S tím úsměvem i objetím je to pravda a je smutné, že zapomínáme na milé věci, které se týkají našich nejbližších. Už na to nesmíme zapomínat! (FF)