(Boh) Listopad byl jako horská dráha se zastávkami u Santa Clause a samotného Lucifera. Dostala jsem vše, po čem jsem toužila, ale nic nebylo zadarmo. Někdy jsem se musela snažit míň a někdy víc. Občas jsem ztrácela víru v dobro, v samu sebe a někdy jsem naopak blahořečila mé „dolče vitě“. V listopadu jsem si vybojovala zimní bundu a nečekaně dostala novou postel. Urvala v mrazu a tmě co se dalo, ochutnala husičku a zamilovaně s Drahým tančila ploužáčky. Dostala jsem v práci přidáno a můj domácí mi konečně nainstaloval myčku. Na oplátku jsem dostala vyúčtování, které se mi moc nelíbilo, bylo narušeno mé soukromí i důvěra a aby toho nebylo málo, ucpaly se mi všechny odpady v bytě. Nicméně po několika hodinovém intenzivním čištění, lamentování, litrech louhu a vzývání nebes, nakonec staleté nánosy humusu povolily a trubky jsou teď jako nové. Co bude s tím zbytkem ukáže až prosinec.

Listopad byl velmi náročný měsíc a opět mi potvrdil, že musím vydržet. Připomněl mi, že některé věci opravdu nemám zapotřebí a měla bych počítat s tím, že když se labrador s rodokmenem chová jako uštěkaná pouliční směska, dostane holt po čumáku, protože se od něj očekává něco víc, než jen unavující štěkot a okousané boty. V listopadu jsem pochopila, že si mám stát za svým a nemám zrazovat výchovu své babičky ani životní hodnoty, ve které věřím. Díky akci Versace v HM jsem si oživila staré dobré základy marketingu, v Palladiu konečně zavrhla veškeré rádoby módní, leč nekvalitní, řetězce a taky si řízením osudu připomněla pravidla jednání s teroristy. Se srdcem v kalhotách i na dlani jsem se rozhodla neustoupit. Za žádných okolností. Protože pak bych neustupovala jen další měsíc, ale roky a možná celý život a na ústup je Bohyně opravdu škoda.