(Boh) Mé kamarádce nedávno její přítel položil vcelku jednoduchou otázku: „Kdybys mohla dělat cokoliv, co by to bylo?“ S naivním úsměvem na ní zíral a očekával, že řekne, že by chtěla řídit MoMa (Museum of Modern Art) v New Yorku nebo se stát programovou ředitelkou milánské La Scaly. Jenže ona se zamyslela, nadechla a s absolutně vážnou tváří prohlásila: „Chtěla bych se stát ptákem a uletět někam hodně daleko. Být volná a cítit lehkost.“ Dál už v rozhovoru nepokračovali. A za pár týdnů se rozešli. Ona věděla o jeho nevěře s dívkou, které jsme pracovně říkaly čivava, (protože prostě čivavou byla). Nenáročná, roztomilá a  přenášení z místa na místo hodná.
Ještě než si má kamarádka odstěhovala poslední kus nábytku, musela vyslechnout dlouhé elaboráty na téma, jak moc se svého přítele tak ohavnou odpovědí dotkla a jak mu zkazila den, ne-li dní několik, protože na něho kvůli ní spadl obrovský splín. Bylo jasné, že čivava by tohle nikdy neudělala, možná proto, že je tak mladá, (ještě ani nezačala chodit na vysokou, jestli vůbec někdy začne), možná proto, že si o příteli mé kamarádky myslí, že je úžasný (zná ho jen chvilku) a možná proto, že se k sobě prostě hodí víc. Chudák měl doma Porsche, ale v hloubi duše toužil po Fiatu. Nevzbuzuje tolik pozornosti, nemusí mít strach, že by mu ho někdo ukradl, navíc se nemusí garážovat a má jen pár jednoduchých čudlíků na ovládání. Došel mu dech, ale nikdy by to nepřiznal.
Má kamarádka se sice nepřeměnila na ptáka, jak si přála, ale svobodu získala určitě, a podle toho, co mi psala, vypadá to, že se cítí i lehčí. Přestože se odstěhovala jen o pár bloků. Vypadá to totiž, že konečně bude mít víc času a dopíše diplomovou práci, protože se už nemusí věnovat problémům svého přítele. A jak ji znám, jakmile odpromuje, pošle svůj životopis do divadla Alla Scala a protože není žádný Fiat, ale pořádné Porsche, ta holka to místo dostane. A proč? Protože byla upřímná a řekla, co si opravdu, ale opravdu z hloubi duše přeje.