(FF) Šla jsem v květnu z rande, které nevyšlo, v týdnu, kdy se mě hodně lidí ptalo, jestli jsem už někoho našla, a kdy se ozvalo spoustu ex, protože si uvědomili něco, co už mě teď nezajímá. Horko v ulicích města bylo takové, že jsem ani nevěděla, kdo jsem a co jsem. A čemu vlastně věřím. V televizi při svatbě Meghan a Harryho dojatě říkali, že každá z nás může potkat svého prince. A já jsem trochu ubrekla a bylo lehké tomu uvěřit, když ona byla krásná, on dojatý a oba šťastní a zamilovaní. Trošku těžší bylo uvěřit tomu po stopadesátém rande před lety. Trošku těžší tomu bylo uvěřit po tisícpadesátém rande teď (přeháním, ale jen trochu). „Vždyť to není možný, jsi hezká, chytrá, vtipná a samostatná,“ říkají jedni. „Já tě chápu,“ říkají ty ženy, které mají s randěním svoje bohaté zkušenosti. Říkala jsem a psala jsem, jak je Tinder hrozný, ale on je jen odrazem reality. Čekáme, že se tam lidé budou chtít seznámit, ale většinou už tam seznámení jsou. Jako v reálném životě. Nebo se navzájem nepřitahujeme, nerozumíme si, nemáme se o čem bavit. Nebavíme se. Nebo to všechno klapne, na jeden večer, týden, měsíc, ale zamilování nepřijde. Stejně věřím, že to má cenu, protože je třeba využít období, kdy mě baví poznávat lidi. Vím o spoustě párů, kteří se seznámili na Tinderu, a vím to z první ruky, takže to není vybájený příběh kamarádky kamarádky. Může to klapnout. Proto má cenu pořád chodit na ty rande. I na to tisícpadesátéprvní. Jen někde musíte brát tu naději. Třeba v pohádkách. 

Pohádky jsou prý na hony vzdálené reálnému životu. Přesto se občas dívám na Popelku (verze 2015). Ta pohádka je chytrá, a vůbec není o tom, že ušmudlaná holka čeká na prince, postavení (ehm) a jeho království, aby nemusela nic dělat. Je vlastně o tom, že i když to nevypadá dobře, i když se zdá, že je náš život předurčen, že to lepší nebude, pořád, i v těch nejhroznějších podmínkách, bychom měli mít odvahu a být kurážní. Protože pak se nám vyplní všechny sny, všechny, které nám našeptává naše srdce. Jo, trochu si u toho sem tam popláču, a pak jdu. Blonďatá už občas jsem, koupila jsem si i modrý šaty, takže jsem ready. Jen jsem teda pochopila, že zatímco čekáme na prince na bílém koni, on může přijet na černém, takže bychom neměly nikoho vyřazovat předčasně. Taky se předpokládá, že my koně máme taky a umíme se o sebe postarat, takže jen piluju lekce jezdectví. Základ mám, takže to vidím optimisticky a doufám, že tohle dobrodružství může o půlnoci začít, ne skončit… A nakonec věřím tomu, že být kurážná a laskavá se vyplatí, i když se prince třeba nakonec nedočkáte. Protože odvaha a dobré srdce je něco, co z každého takzvaně „všedního“ dne udělá den pohádkový. Nejen vám.