(FF) Neumím se pořád moc vyrovnat se smrtí. Kdykoliv se ochomýtne kolem, přestávám spát a začnu být prapodivně smutná. A nebrečím. Jsem jako v zemi nikoho a na malý moment mi připadá, že nic nemá cenu.
   Vždyť stejně všichni umřeme. Nechce se mi moc komunikovat a prosím všechny, aby mě chvíli nechali potácet se emocionální pustinou a počkali, až se zase jako bájný Fénix vynořím a budu mávat křídly. Bohyně mě ale zmizet nenechala. V předvečer pohřbu pratety se mnou šla do baru a povídá mi: „Smrt je něco jako radost, bolest, štěstí nebo smutek. Součást života. Je to grand finale, které všemu dává smysl. Pohřeb je jako oslava, na kterou všichni navíc přijdou v té nejvíc šik barvě.“ Připomněla mi to, co jsem sama věděla, jen jsem to na chvíli zapomněla. A přesně proto máme přátele. A rodinu.
Sestře slibuji, že pokud to bude nutné a budu u toho, všem připomenu, aby si na její pohřeb vzali květiny do vlasů, hezké oblečení a smutnili jen tak trošku. Spíš, aby se radovali z přechodu její bytosti do jiné dimenze. Tak jak si přeje. A já si přeju, abych dokázala naplnit odkaz pratety přesně tak, jak nám včera řekl farář ve vesnickém kostele: „Opatrujte její světýlko v sobě. Milujte a sviťte.“ A to samé přeju i vám. Milujte a sviťte, dokud nás smrt nerozdělí.