(Boh) Nikdy mi nevadilo být otevřená. V práci i v osobním životě uznávám transparentnost  do určitého levelu, který je možná o trochu vyšší než je celorepublikový průměr, ale mně se zatím tenhle přístup vždycky osvědčil. Co sdělovat nechci, to nesděluju. Na sociálních sítích, i v osobním životě. Člověk musí mít svá tajemství, sny, bezpečný prostor, zahrádku, kterou mu kdejaký blb svými chytrystikami hned nepošlape. Protože buďme upřímní, čí je to nakonec vina, že nám někdo zplundoroval zahradu a sežral všechno ovoce, včetně těch nepodstatných rybízů u plotu? No naše. Ne proto, že jsme ho tam pustili, ale protože jsme nenastavili při vstupu pravidla a neseznámili ho s podmínkami pobytu. Musíte si uvědomit, že ne každý má takovou zahradu jako vy, ne každý ví, jak se v ní má chovat a jen málokdo ví, kolik úsilí to stojí ji vybudovat, udržovat a vlastnit. Být veselá holka, co si nestěžuje, ani když je v totálním průseru, má prostě i svá negativa, ale o tom by mohl být jiný článek. 

Tohle jsou poznatky, jejichž získávání bylo bolestivé a uplakané. A přesto tak cenné.

Tam, kam jsem se dostala vděčím mimo jiné své rodině, zástupu kamarádek, falešných i těch upřímných, mužů, kteří si chtěli v mé zahradě jen odpočinout a spočinout i těch, kteří mi neskutečně pomohli, nezištně a bezpodmínečně. Tak, bezpodmínečně jak bezpodmínečná láska může být.
Nikdy jsem svou zahradu nezavírala, bylo by to proti mému charakteru, jen jsem si ji poslední roky začala víc střežit. Znáte to, síly ubývají, ideály se vytrácejí a opravovat tu spoušť je čím dál tím těžší a těžší.
Nedávno jsem se dostala do situace, kdy jsem nebyla schopná svou zahradu uchránit. U vstupu jsem nějak opomněla na vízovou povinnost, prokázání se pasem, referencemi nebo já nevím čím a najednou jsem se dívala na věci, které se mi nelíbily. A bohužel ani po vykázání za plot jsem neměla klid. To pravé peklo vlastně teprve začalo. Dokonce jsem musela požádat kamaráda o pomoc a dočasně zablokovala vše, co zablokovat šlo. Jako Lhasa jsem se dobrovolně izolovala, abych nepřišla k újmě a doufala, že zájem o vše se mnou spojené jednou poleví.
Bylo to zvláštní období, kdy jsem nepsala o své chatě v reálném čase, nesdílela fotky ani informace a vážila každé slovo. Byl to jiný život, na který nejsem zvyklá a moc mi nevyhovoval. Ne kvůli komentářům nebo nějakým like, které bych mohla dostat, ale proto, že jsem se sama nemohla rozhodovat o tom co nasdílím a co ne, co kde napíšu a co komu sdělím. Paranoidně jsem analyzovala, zda to či ono nebude zájem o mou osobu opět zvyšovat a živit značně uražené ego. Nejsem z těch, co se vzdávají a nechávají si všechno líbit, ale taky si zbytečně nepřidělávám problémy. A tohle problém byl. Bohužel na chvíli i můj.
Vlastně nevím, jak tohle celé dopadlo, doufejme, že dobře. Na západní frontě je klid a nucená mediální odstávka, která mi dala čas pro sebe, na své myšlenky a pocity, a taky na usebrání se, je u konce. V mezidobí jsem se věnovala jiným věcem, novým lidem a učila se zametat stopy.
Má zahrada je opět opravena a otevřena návštěvníkům, kteří ovšem s ohledem na to, co se stalo, budou muset projít přísnou kontrolou. Zavedla jsem krutou vízovou politiku, povinnost vyplnit šesti set stránkový psychologický test, nutnost předložit validní doporučení a také záruky v podobě pracovní smlouvy, jistého obnosu na kontě a znalosti jazyka a historie. Chceš se chlapče podívat do Švýcarska? No, tak pro to budeš muset něco udělat.
(Zdravotní prohlídku budu provádět osobně až v druhém kole přijímacího pohovoru. Ne nadarmo se jí říká vstupní.)