Co se nám honí hlavou

Do klubu po třicítce

(FF) “Ukažte občanky!” zavelí Dimitrij z ochranky. Co? divím se, dokud nepochopím, že mluví na mladinké holky vedle nás. “No, vy ne,” uchechtne se Dimitrij posměšně, když vidí zmatek v mých očích. A přesně to byl okamžik, který mě mě varovat. Měla jsem se otočit, jít domů a hrát si na Bridget Jones (pro mladší ročníky – známý film pro pamětníky, dodávající v devatesátých letech naději všem zoufalým singl ženám, že i po třicítce a s velkým zadkem si můžete najít muže. Dnes už se takové filmy netočí.) No, já se neotočila a za trest jsem zjistila, jaké to je, snažit se v pátek večer zabavit v epicentru města a mladých lidí.
Jít do klubu po 30 je jako jít znovu do tanečních. Čekáte. Doufáte. Čekáte dál. Nikdo pro vás nepřichází a schovat se za topení nemůžete. Žádné tu není. A tancmistr Život by vás tam stejně vyhmátl a předhodil dvacetiletým slečnám s pletí i duší bez poskvrnky. Připadáte si trochu trapně. Dost trapně. Všem je zhruba o deset let míň. I o víc je jim míň. Když vás někdo kontaktuje, vyděšeně uskočíte a díváte se, o co jako sakra jde. To se ten dvacetiletý mladíček s hebkou pletí vsadil se svými kamarády, že sbalí tu bábu v rohu? “Nikdo si mě nevšímá. Nikdo se na mě nekouká,” křičím kamarádce do ucha. Jsme přesně ty dvě báby, o kterých jsme si my před deseti lety šeptaly “Ach proboha, co TY tady dělají?” “To není možné. Dneska jsme v novinách četla, že v Praze žije spousta singlů našeho věku,” nevzdává to kamarádka. “Vážně? A co jako dělají? Sedí doma a brečí do polštáře?” odseknu a znovu se kradmým rozhlédnutím po klubu přesvědčím, že jsme NEVIDITELNÉ. A kdybychom viditelné byly, mé vrásky, šperky i zkušenosti by tady vypadaly hodně nepatřičně.
Ach můj bože, kam mám jako chodit? Nebo už nemám nikam chodit? Já tomu nerozumím…, fňukám u baru do vína, které jsem po půlhodině urvala od barmana, když si na chvíli přestal všímat pružné dvacetileté lasice, ktera se prsila přes bar. Koketně opilým pohledem nás pozoruje upocený chlapík sedící opodál. Vybral si nás, protože je jediný starší člověk v místnosti. Tohle je má budoucnost? Zkamením. Proč není klub, kam by pouštěli jen 30+? Náladu nám zlepší až tanec na písničky devadesátých let, které zřejmě pustili na naši počest a políbení ruky od neznámého mladíčka. Předpokládám, že to bylo ze soucitu, ale koho to zajímá… Nevadí. Udělám ze sebe lasici a příště vyrazím znovu.

 Follow on Bloglovin

25 komentářů

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *