(FF) Jak poznáte, že stárnete? Rychle. Tedy pokud vyrazíte do baru a věkově máte blíž spíš ke čtyřicítce než ke třicítce. Přiznejme si to – když nějaká party začíná v jedenáct večer, je to na nás už moc pozdě. To už přece normálně dávno spíme. Samy. Z baru, kam se s kamarádkou vyhrabeme jednou za půl roku a to jen proto, že má jedna z nás narozeniny, odcházíme po dvou drincích v deset, přičemž jedna u nás pila nealko. A místo sexu se bavíme o důchodovém pojištění. Máme si ho pořídit nebo ne?

Když už se vzmužíme a do baru vyrazíme, většinou nás rovnou posadí k východu (asi si říkají: „Báby půjdou brzo spát.“ nebo „Z nich útrata nekouká, těmhle drink nikdo nekoupí.“), někam do rohu („Tyhle krasavice v našem trendy podniku na předních místech vystavovat nebudeme.“) nebo nás umístí ke stolku v blízkosti záchodků („Báby určitě často čůrají.“). Prostě zabíráme místo pružným dvacítkám s pevnými prdelkami v krátkých sukních a hladkou pletí. Přitom by si obsluha měla domyslet, že asi budeme mít víc pěnez, když jsem schopné se už pěkně dlouho postarat samy o sebe…

„Holky, hodně se smějte, ať to vypadá, že je s námi legrace a někoho sbalíme,“ přeřvává moje kamarádka Simona hudbu z baru. „Ne takhle křečovitě, Jano, hezky s otevřenou pusou!“ napomíná mě. „Je čtvrt na tři a někdo mi sáhl na záda!“ vykřikne vzrušeně kamarádka Aneta. „Sundám si ty návleky!“  zařve rozrušena pozorností a zkroutí se jako při záchvatu padoucnine, když se snaží sundat návlaky nad kotníčkovými botami. Dělám, že ji neznám. Protože nikdo nemůže vědět, že myslí své módní návleky a ne lymfatické nebo žilní zdravotní pomůcky. Rozhlížím se, zda nás někdo neslyšel. Báby si sundávají zdravotní návleky, to bude noc, mladíci! Proboha. „Tvá kamarádka je moc krásná, ale ty jsi taky sympatická!“ křičí mi do ucha přiopilý kluk. Hurá. Vždycky jsem chtěla být sympatická. Tančíme a noc i nápadníci jsou stále tristnější.

Končíme nahoře v restauraci na hamburgeru. Hodnotíme uplynulou noc a já jsem asi přiopilá, protože se zájmem pozoruju chlapa s vizáží severského vraha. Jeho tvář mi přijde zajímavě ostře řezaná, ale jak píšu, nejspíš je to vrah. „Mám vítr v peněžence i v duši,“ kouká smutně do stolu kamarádka. „A zítra se zase probudím sama. A ani mi nikdo nepřinese pomeranče.“ Posmutní ještě víc. „Ale proč by mi někdo nosil pomeranče, když nejsem nemocná?“ Zoufale se rozesmějeme a i severský vrah prchá.

Čekám venku na taxíka, Aneta už odjela, Simona si jako společnost pro tuhle končící noc zvolila svého expřítele. „Jedeš domů bez sexu, jo? Na vlastňáka?“ přitočí se ke mně asi dvacetiletý mladíček a půjčí si cigaretu. „Si kuř, že na vlastňáka, mladej, já už jsem na tuhle zábavu fakt stará.“