(Boh) Nikdy jsem neplula déle než den a teď mám za sebou týdenní plavbu kolem Chorvatského pobřeží a s odstupem času můžu říct, že to stálo za to. Zvládla jsem to! Naučla jsem se mnohému a viděla a poznala nepoznané, takže velká spokojenost. Osobně jsem byla nadšená z kapitána, přestože odřel při výjezdu z mariny loď o muringové lano, trochu jsme přechlastali motor v člunu, ukázali říční/mořské chorvatské policii zač je toho loket a v závěru dovolené najeli (překvapivě uprostřed moře) na mělčinu a totálně orvali loď. I tak jsem si kapitána vážila a jiného bych nechtěla. Věřte nebo ne.
Bylo hezké počasí a tu něco-shellovou bundu jsem neužila, ale ani ty desatery šaty, co jsem s sebou vezla, ovšem takový už je život. Trávila jsem čas v jednom tričku, které jsem dostala od společnosti, co pronajímá lodě a které mi kapitán hned první den polil kafem. S oním signifikantním flekem jsem vydržela (i přes nelibé poznámky ostatních) až do konce pobytu. Reklamní trička nesbírám, tak nač se vzrušovat, že?!
Hned první den jsem přišla na něco podivného. Nezvládám, když někdo hovoří jazykem, kterému tak nějak zvláštně rozumím. V té chvíli totiž nastává absolutní lingvistická idiocie, kdy mluvím částečně česky, částečně italsky a velmi, ale velmi zběsile a špatně anglicky. Horší špengliš jsem nezažila. K dalšímu zajímavému pohnutí mysli došlo během prvního koupání, kdy jsem se snad zbavila své paniky z „topení z legrace“. Nikdo totiž takové věci po třicítce nedělá. Za což jsem byla celé posádce vděčná.
Co mě na Chorvatsku uchvátilo, jsou obří koblihy, kalamáry a smažené šproty. Jinak je to přímořské předměstí ČR. Jeden příklad za všechny. Sprchujete se v marině a najednou slyšíte: „Děcka, mně to nende naladit. Pořad horka!“ Na loď do Chorvatska ano, na plážovou dovolenou NIKDY!
Jsem strašně vděčná za zkušenost, kterou jsem získala. Ověřila jsem si, že pokud někomu vadí moje přítomnost v kajutě, dřív nebo později dojde ke stejnému názoru i na souši. Na lodi je to totiž taková velká pospolitost. Nikdo nic neřeší, všechno je všech a když dojdou ručníky a trpělivost, můžete si potřebné a chybějící dokoupit na souši, takže žádné strachy! (Tu trpělivost tam bohužel nikde neměli. Ručníky jo…).
Díky Pupí jsem zjistila, že i když jste v šestém měsíci, neznamená to, že musíte ležet doma s nohama na hoře, když to samé můžete dělat na lodi. A je jedno jestli je vám dvacet, třicet nebo čtyřicet. Všechno je to o přístupu a ten její byl dokonalý, svěží a inspirující!
Koupání v zátokách je nádherné, jízda na plachty vzrušující, krmení racků a ryb zábavné a pojídání čerstvých ryb při kýčovitém západu slunce nenahraditelné. Prostě a jasně, loď byla báječná a poučná. Pročistila jsem si hlavu, srovnala priority, měla možnost chvíli myslet na nepodstatné hlouposti, ale došlo i na zásadní rozhodnutí. Možná proto právě teď píšu příspěvek na banánové krabici. Hned druhý den po příjezdu jsem se rozhodla přestěhovat a ono to klaplo. Po 25 letech opouštím svůj byt i Karlín a stěhuju se do Alfí čtvrti. Na další loď asi pojedu, až dostanu nabídku k sňatku. Kajuta každý vztah prověří. V mezidobí budu pokračovat v uskutečňování svých rozhodnutí. Stěhování je totiž jen začátek, moji drazí!