Co udělá žena, když zjistí, že jede na mrtvém koni?

(Boh) Má kamarádka je tak trochu indiánka, takže mě ani nepřekvapilo, když mi od ní přišel email s článkem Lucie Kolaříkové: (ano, jsem jako Leoš Mareš a recykluju vtipné emaily…promiňte, ale tohle fakt musím sdílet dál!)

Přísloví Indiánů z kmene Dakotů prý zní:

„Když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni.“

Je to efektivní způsob žití, který umožňuje rychlé změny. U nás si dovolujeme luxus „beze změn“ a důsledkem bývá hned několik mrtvých koní v naší stáji.

ZJISTÍ-LI ŽENA, ŽE SEDÍ NA MRTVÉM KONI, KTERÝ JE JÍ VELMI DRAHÝ, TAK…

• tvrdí, že kůň je stále živý a pouze má špatné období
• diví se, protože ten kůň přece vždycky jezdil
• setrvává, protože co by tomu řekli ostatní jezdci na mrtvých koních
• setrvává ze soucitu k mrtvému koni
• snaží se uvěřit, že je lepší mrtvý než žádný kůň
• s kamarádkami vymýšlí, jak oživit mrtvého koně
• ptá se kamarádek, jak ony samy jezdí na mrtvých koních 
• přesvědčuje sebe a okolí, že tento kůň je jí osudem určený, ať živý nebo mrtvý
• vyvíjí smysluplné aktivity, aby nemusela na svého mrtvého koně myslet
• nakoupí lepší potravu a doplňky do stáje a snaží se mrtvého koně oživit
• absolvuje pokročilý kurz jezdectví se specializací na jízdu na mrtvém koni
• zvažuje pro a proti života s mrtvým koněm
• porovnává průběžně s ostatními, jak hodně je její kůň mrtvý
• upraví kritéria určující, zda je kůň mrtvý
• zaplatí věštkyni, aby předpověděla další osud mrtvého koně
• jde na terapii, k léčiteli a na kurz, aby pochopila svého mrtvého koně
• křísí svého mrtvého koně k životu, protože vzdávat se člověk nemá, když mu o něco jde
• prohlásí, že žádný kůň nemůže být natolik mrtvý, aby se na něm nedalo ještě chvilku jezdit
• prohlašuje, že se jí noha zasekla ve třmenu a nemůže z mrtvého koně sestoupit
• prohlašuje, že si na mrtvém koni vždycky přála jezdit
• vyhrne si rukávy a nosí mrtvého koně sama
• trpělivě čeká, až se kůň sám zvedne
(konec emailu :-)

Moc mě to pobavilo. Protože se ze mně asi taky stává indiánka. Vzdala jsem se téměř ze dne na den dobrého zaměstnání. Dobrého, korporátního, ideálního pro balerínky a kostýmky a taky permanentky do fitka a stoleté hypotéky. Dobrého pro někoho, kdo nemá fantazii, potřebuje jistoty a naopak netouží po vichru ve vlasech. Šla jsem do nejistoty. Protože jistoty neexistují. Jistoty si vytváříme my sami, abychom se cítili na chvíli dobře. Ale opravdovou jistotou v našem životě je jen smrt.
A tak jsem v jednu chvíli sesedla z mrtvého koně a vstoupila do životních nejistých dostihů.
Zatím jsem velmi (ne)rozumně investovala do rodící se dostihové stáje, kde jsem ovšem také po nějakém čase musela vyměnit hlavního koně a porozhlídnout se po pár valaších, kteří nejsou do budoucna možná perspektivní, ale v současné chvíli mi alespoň vydělávají na chod stáje, kde se rodí a piplají šampióni.

Za těch deset měsíců jsem se změnila.

Sesednout z mrtvého koně bylo to největší dobrodružství, které jsem doposud zažila. Přišla jsem dobrovolně o “jistoty”, vystoupila ze své comfortzone a najednou se v mém životě udělal prostor pro opravdový život. Nevěřila bych tomu, ale opuštěné umělé jistoty najednou vystřídalo opravdové zázemí, které mi začala projevovat moje rodina a kamarádi. Jsem z toho tak na větvi, že jsem si dokonce dovolila se zamilovat. Nevhodně, ale krásně. Do velmi životaschopného koně. A jak to bude všechno dál, to uvidíme. Ale rozhodně už nikdy nebudu jezdit na mrtvém koni, protože ten luxus si prostě nemůžu dovolit. Vy snad jo? 

fotozdroj: Afirmace, HBO původní zdroj Petr Šnajdr, děkujeme!