Co se nám honí hlavou

Alfa kam se podívám

(Boh) Před několika měsíci jsem nastoupila do nové práce a každý den děkuji Vesmíru, že jsem takovou práci našla. Samozřejmě neděkuji jen Vesmíru, ale také svým bližním, kteří mě ve změně podporovali a pomohli mi odejít z práce, která mě netěšila a ve které jsem se trápila. Fakt, že jsem udělala dobré rozhodnutí a přijala riziko nehezkých reakcí mého bývalého zaměstnavatele, mi každý den připomínaly zaparkované Alfy Romeo kolem mé práce. Kam jsem se hnula, tam byly. Dělalo mi to obrovskou radost. Alfa je pro mě symbol něčeho ideálního. Pro mě ideálního. Obrázek lehkosti života, jaký bych chtěla žít. 
Pamatuju si, jak jsem v Itálii obdivovala milánskou policii v uplých uniformách, brýlích Ray Ban a Alfách Romeo. Zřejmě by mě nezachránili, ale pohled na ně byl úžasný. Samozřejmě nemám ideály ani o české policii, takže pokud si mám vybrat mezi obtloustlou neschopností v tesilkách a opáleným modelem v Ray Banech, volím tu druhou variantu. Je mi totiž jasné, že zachránit se budu muset tak jako tak sama. 
A o tom je i moje Alfí čtvrť. Rozhodla jsem se, že se přestěhuju. Pokud mám platit stejný nájem, stále sdílet byt se spolubydlícími z různých koutů světa a mám při tom volit mezi ghettem a luxusní čtvrtí, volím luxusní čtvrť. Líp se na ní dívá, tak jako na italskou policii a navíc tam mám menší šanci, že mě někdo přepadne, ale i kdyby, vím, že se musím ubránit sama.
Tak jako vždycky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *