Co jsem se naučila v dubnu

(FF) Nejvoňavější odrůda růží se prý jmenuje Norma Jeane, na obalu má obrázek Marilyn Monroe. Mám ráda Marilyn a tyhle květy jsou prý velké a bílé, říkala květinářka v naší ulici. Tak kdybyste tenhle fakt potřebovali na květen a červen, tak už o něm víte.

hands-63743_1920„Nemusíte být odborník, abyste druhému pomohli, někdy stačí obyčejná lidskost. Naslouchat druhému, obejmout ho a říct, že všechno bude v pořádku,“ řekla mi v rámci rozhovoru dívka, se kterou jsem připravovala článek o její nemoci. Pravdu má. Jen na to někdy zapomínáme. Nevíme, čím procházejí lidi kolem nás. Netušíme, co se děje v jejich životech a někdy (sama to znám) odsoudíme druhé dřív, než je opravdu poznáme. Netvrdím, že se sebou navzájem musíme jednat v rukavičkách. Ani nemusíme přestat být zábavní. Jen, nesuďme ukvapeně a buďme k sobě laskaví. 

Je blbý, že jako singl jste na všechno sami, všechno platíte sami, nemáte se komu pochlubit se svými radostmi a strastmi a sto a jedna dalších věcí, na které si tu obvykle občas stěžujeme, ale pak nás to přejde. Ale opravdová a zásadní nevýhoda singl života spočívá v tom, že když vám po rozhovoru dá zmrzlinář několik kilo té nejlepší zmrzliny ve městě, tak ji nemáte s kým sníst! Takže ji pak jíte samy, až je vám špatně, hubnutí do plavek jde do kytek, takže budete muset vytáhnout bombarďáky vcelku a koupat se jen za tmy, aby vás jako vyvrženýho vorvaně netahali lidi do vody. Takže ne, nejsem těhotná, jsem jen tlustá, a jestli budu dál chodit dělat rozhovory do cukráren a po tunách jíst zákusky a chlebíčky, kteří mi hodní kolegové nosí na nervy, tak mě pak všichni, co jsou tím vinni, ponesou i v létě k vodě, protože se tam po svých nedovalím. Platí?

Psala jsem taky článek o kouzlu obyčejnosti. Že možná nepotřebujeme ten přefiltrovanej svět, kterej se zvrtl do šílených rozměrů, ale jen normální věci. Protože fakt potřebujeme návody na to, že když si dáme hrnek kakaa a nohy nahoru, nebo se projdeme po rozkvetlé louce, tak nám bude líp? Zbožňuju tyhle věci, ale nedošlo by nám samotným? Nevíme tyhle obyčejný věci sami od sebe? Potřebujeme všechny ty návody na šťastný život, když všichni jsme lidé, a chceme většinou obyčejně neobyčejné věci? Držte se těch, kdo žijí život, jaký se vám líbí a inspiruje, držte se okouzlujících lidí, protože v sobě mají něco božského. A jinak – občas se zeptejte sami sebe, zda jste okouzlující. Dojdete si najít v každém dni něco kouzelného přes všechno, co život občas přináší? Vidíte, brojím proti návodům a zas tady trousím moudra. „No, zas je to takový filozofický, vid?“ napíše Bohyně, až si tohle přečte a bude. Co už. 

vintage-2208717_1920Píšu, živím se tím, ale žurnalistiku jsem nevystudovala. Takže všechno následující berte jenom jako hodnocení mediálního světa od někoho, kdo v něm léta dělá a pozoruje ho. Nedávno jsem někde četla O infotainmentu (prolínání klasických zpráv a zábavy), o kterém jsme se kdysi (ne, není to tak dávno) na vejšce učili, ale asi nikoho by tenkrát nenapadlo, jak obludné rozměry to celé nabere. Když jsem tenkrát psala diplomku o vztahu politiky a médií, typ prolínání politiky a mediálního světa v tak obrosvké míře, v jaké to vyvrcholilo (před)minulý týden, byl našemu českému rybníčku ještě na hony vzdálený.

Neházím všechna média a novináře do jednoho pytle. Samozřejmě hodně záleží na tom, co čtete, čím se obklopujete. Jak v otázce randění nebo seberozvoje nerada zobecňuju, protože cesty jsou různé, jen ne vyzpytatelné. Ale když nelpíte na kvalitní četbě a fundovaných autorech, můžete s klidem konstatovat, že s žurnalistikou to jde do právě kvetoucího kopru. Nedávno jsem někde četla, že novinařina je to, když píšete o věcech, o kterých někdo jiný nechce, aby se psalo. Všechno ostatní je PR. Líp bych to neřekla. I když tím trochu koušu do ruky, které mě živí, tohle ze mě ven muselo. Nevím, jestli se dá spolehnout na mladší generaci, občasné záblesky jejich aktivity v politice nebo veřejném dění dávají tušit, že snad ano. Moc ráda bych tomu věřila. Určitě se dá spolehnout na léty prověřené novináře a osobnosti. Ale dál? Fakt mě zajímá, jestli poklesne naše schopnost rozlišování na 140 znaků, nebo videa o ničem, nebo jestli ještě v psaní o věcech obecných překvapíme sami sebe. Tentokrát pozitivně.
Zajímalo by mě – co čtete vy? Co je pro vás zdrojem informací?

A jestli jste to přelouskali až sem, mám pro vás za odměnu pár legrací z twitteru:

Kurýr z rohlik přijel v 11. Večer.
„Není moc pozdě?“
„V pohodě. Jsem uprostřed pracovní doby.“
„?“
„Jsem novinářka!“

Jako dárek k svátku mi od jobs.cz přišel kurz „Komunikace s lidmi v souladu s fungováním mozku“. No konečně!

Randění po 30? Žádný ples v opeře, ale kvapík na minovém poli. Což ještě není důvod sundávat taneční střevíce, že?.)

Příspěvek byl publikován v rubrice Co jsem se naučila..., Co se nám honí hlavou se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *