(Boh) Lístky na Wanted – ano, ta show v Lucerně s Peckovou – jsem dostala k Vánocům od mé matky, čtyři měsíce před premiérou. Od malinka s MammaBoh chodím do divadla, na komentované výstavy do galerií a na Pražské jaro, jen teď je to tak nějak svobodnější, než když jsem byla malá. Jednak už u toho nemusím nosit ty kousavé bílé punčocháče a černé lakovky z NDR, které mě na konci divadelní sezóny vždycky tlačily, a taky si u baru můžu dát šampus a chlebíček, což je naše nová tradice. (Od mé plnoletosti, samozřejmě. Takže jen pár let…)
Tohle kombo (chlebíček a šampus) si dáváme dvakrát. Před představením a o přestávce. Ono se to umění líp zvládá, když jste trochu pod parou. Alespoň co se diváků týče. Vlastně myslím, že jediný důvod, proč mi v dětství z toho všeho uměleckého přetlaku nepraskla hlava, je ten, že jsem se soustředila na ty punčocháče a lakovky. V dospělosti mi plný břuch a ztěžklé nohy brání v tom, abych se dojímala, usedavě plakala, případně nadšeně lezla na pódium, abych té kráse byla blíž. A tenhle materiál, krát dvě, se vydal na kabaret v Lucerně. Zde je recenze mých zážitků.

Viděla jsem Wanted: Poprvé a naposled.

Takže dvakrát.

První vystoupení (čili premiéra) bylo vyprodané, v sále i na jevišti bylo opravdové napětí, jako při střelbě penalt (nechápu, co to sem pletu) a všechno bylo takové nové, krásné, neosahané. Sem tam se něco nevyšlo, občas vypadly titulky, občas zapracovala nervozita, ale tyhle nástrahy osudového „tenkrát poprvé“ byly provázené obrovskou touhou, snahou a dětskou radostí, že se to nakonec povedlo. A pak taky pokorou. Všech zúčastněných, těch na pódiu i nás v sále.

Měla jsem šanci vidět první vystoupení, které možná nepatřilo mezi nejlepší, z těch sedmnácti v řadě, ale bylo opravdové a krásné. Takové, co se opravdu nikde nevidí, kdy pak odcházíte z představení překvapeni a zaskočeni. Vším. Že někdo něco takového udělal, že vás někdo překvapil, mimoděk se dotkl vaší duše i toho, co si právě řešíte, a že to prostě jde. Být jiný, kreativní, úspěšný a hlavně poctivý. Jít si za svým, jemně a s grácií a přesto tak pevně. Byla to síla. Všechny obrazy a výjevy ve mně rezonovaly dlouho. A občas jsem si říkala, že bych to chtěla vidět znova.

A to se mi splnilo. Dostala jsem se na derniéru. Tentokrát s Fatalkou. Měla jako každá jiná Třicítka narozeniny, třicáté, zase…a celou dobu si myslela, že ji táhnu na salsu. Na její výraz, když jsem u VIP hlásila své jméno, tak na ten výraz nezapomenu. Dvě kamarádky (ano, nejsme jen bývalé kolegyně), dvě blogerky, díky jiné kamarádce-blogerce-a-zpěvačce od jiné zpěvačky (ano, od té nejhlavnější!!!!!) dostaly vstup na derniéru Wanted.

Jestli se říká, že zdravotní sestra všude sestru má, pak bych ráda napsala, že u nezávislých žen toto platí dvojnásob. A pokud premiéra byla jako první milování, do kterého dáte celé srdce, očekávání a sny, pak derniéra byla jako sex na rozloučenou. Víte přesně kam sáhnout, možná i kam   lehce kopnout, chcete si to užít, znáte prostředí i partnera/y a fakt to rozjedete, protože, co se může stát? Je to naposledy.

Derniéra byla pro mě absolutně výjimečná. Kolikrát víte, že právě tohle milování je opravdu poslední?

Při každém grand finále jednotlivých obrazů jsem chtěla vykřiknout: „Ještě chvíli! Hlavně nepřestávejte!“ (Podobnost s čímkoliv jiným je čistě náhodná…)

A možná jsem měla opravdu vykřiknout, protože oni nakonec přestali.

I když jsme tleskali. I když jsme vstali a křičeli „Bravo!“

I tak přestali… a já bych jen chtěla říct, že mi teď to všechno chybí. Nutně potřebuji červené flirtované body na nudná jednání na ministerstvu, sukni jako plachtu, boty s labutěnkou a slečny, co mi budou držet třpytivé závěsy až budu své nápady vysvětlovat na poradě. Věřím totiž, že svým leskem bleskem odrazí přízemní komentáře některých kolegů.
Potřebuju to všechno!

Hlavně tu poctivost, pokoru a odvahu, tu kolem sebe stále Wanted. (Tedy hledám…)

Děkuji MammaBoh i Nočníku neohrožené ženy. A samozřejmě Dagmar Peckové.
The one and only.