The truth is out there. Nedívejte se do hotelových zrcadel v půl sedmé ráno, pokud je vám přes třicet. Nemilosrdné světlo a oslepující cizost prostředí vám na tváři ukážou i vrásky, chlupy a pigmentové skvny, o kterých jste doteď ani netušila. Fakt to nedělejte. Navíc mi přijde, že mám doma zrcadlo jaksi vychované, které mi ukazuje jen tu nejlepší verzi mého fyzického já. Ale některá zrcadla tam venku? To jsou zákeřní psychopati.

Vypadněte. Kdykoliv vám čas, rodina, peníze, práce, vlastní lenost a uzavření v komfort zone dovolí, jeďte pryč. Za a) uvidíte svoje české nebo moravské pinožení z nadhledu a za b) při troše štěstí při výběru destinace uvidíte čarovné, pohádkové a divukrásné věci. Muže třeba nenajdete (třeba já bych teď musela mít slabost pro olysalé německé nemocné důchodce nebo zpruzené španělské číšníky, ale to už je doufám za námi), ale určitě najdete spoustu jiných lidí a věcí, které stojí za to.

Někdy svět nastaví svou vlídnější tvář, a tak se může stát, že zatímco jste připravená (jako hodněkrát předtím) zběsile reklamovat, pokud by vás jako pochybného singla chtěli v hotelu ubikovat do paradoxně umaštěného kumbálu pro uklízečku, kde budete spát se smetáky nad hlavou v kobce v nejnižším patře, hotel vás překvapí a ubytuje v luxusním dvoulůžáku úplně nejvýš, s ohromujícím výhledem na noční město, zahrady s palmami a oceánem. Za to, že ta dvoupostel je pro jednoho přece jen příliš velká a že výhled je pro jednoho příliš ohromující, si potom už můžete sama a nikde ho reklamovat nelze. A připravte se na to, že čtvrt na deset, kdy příbory u večeře utichnou a všichni odejdou v párech buď do baru nebo na lože, se nabízí nečekaně velký prostor pro práci, od které jste si jela odpočinout, nebo unavující sebezpyt, od kterého jste si jela odpočinout zrovna tak. Hotelové večery dokážou být sakra dlouhé.

Podobně mile se svět může ukázat na letišti, když vezete sedm igeliťáků prostě nutné kosmetiky (a stejně vám pak po ohledání koupelny chybí podstatné věci jako šampon), a zatímco trnete, jestli na letišti budete nucena vyhodit make-up nebo oční krém, osud vám přiřadí německou celnici, která si nejdřív se zájmem prohlídne váš arzenál a nakonec vám s pochopením ženám vlastním podrží vaši napěchovanou kosmetickou taštičku, abyste ji vůbec dokázala zase zavřít. Asi odčinění za Mnichovskou zradu, nebo co.

Chyběly mi knihy. Konečně se mi díky skoro dovolené povedlo dočíst jednu knihu během tří dnů. A protože byla výborná, doporučím ji i vám. Autorka se jmenuje Kate Atkinson, kniha zove Neuzavřené případy, vydalo ji Argo a je to něco mezi detektivkou a psychologickým románem. Panebože, ta ženská umí psát. Tak, že mám chuť nad vlastním psaním hodit notebook do žita. Ano, u čtení její knihy jsem se bála a vyvolávala ve mně smíšené pocity. A ne, ta knížka není vhodná pro ustrašenou ženu, která žije sama. Ale už se chystám na její další, kterých naštěstí napsala dost. A v Ostravě prý můžete i na divadelní představení na motivy jejího románu.

Mamka mi vybrala ženicha. Jmenuje se Justin Trudeau. Nejdřív jsem nechápala, co na něm všichni (tím myslím Kate Middleton a Ivanku Trump) mají. Pak jsem si ho vygooglovala, a i když mě politika nijak do hloubky nezajímá, v tom moment jsem začala fandit Kanadě. I když fandit asi není to pravý slovo, to zas spadá do sportu, kterýmu taky nerozumím. Jen teď, když pozoruju tlustého Rusa s půlkou prdele venku, který sedí u vedlejšího stolku, nějak zřetelně chápu, že moje reálné šance na randění se nacházejí na úplně jiné úrovni, než se mamka domnívá. Ale stejně je to milé.