(Boh) Před nedávnem jsem si přečetla u Siroccogirl, která mě mimochodem hodně baví, anglickou verzi poučky, se kterou jsem dennodenně vyrůstala: „You can take a girl out of the village, but you can´t take the village out ouf the girl.“ 
   Měla jsem velmi pestrou výchovu. Jako malá jsem bydlela pohromadě s matkou, otcem, babi, dědou a světáckou prababičkou, kterou donutili pracovat až komunisti. Všechno jí vzali a  v dvaapadesáti postavili k soustruhu. Nikdy si nestěžovala a do továrny hrdě docházela včas. (V pět ráno!!!). V klobouku a s diamantama. Víte, jsou jisté věci, které z člověka nevymlátíte, a tak prabábi (zřejmě cestou z továrny) dál navštěvovala svého kadeřníka a kosmetičku, nosila klobouky, šperky a kvalitní oblečení šité na míru, potkávala se s kamarádkami ve Slávii a tajně chodila na rande s jedním slavným malířem. Na svých pět služek, vychovatelku a vilu v Toskánku zavzpomínala jen občas. Prabábi se totiž s ničím moc nemazala a věděla, co je dobré. Proto mi každý den před odchodem do školky strčila do pusy jeden čokoládový bonbon se slovy: „Aby byl den snesitelnější, princezno.“
Přestože jsem vlastně bydlela u rodičů mé matky – ano, vystěhovali celou rodinu z dejvického dvougeneračního bytu a část frkli do paneláku v Bohnicích a část šla do Krče, oh yeah – od mého narození se o mě starala maminka mého otce, Babi T. Na rozdíl od ostatních už byla v důchodu, a tak k nám denně docházela a hlídala mě. Babi T. byla ročník 1923, nosila klobouky, rukavičky a brože a byla opravdový generál. Nikdy jsem ji neviděla v kalhotách nebo v botách bez podpatku. Jediný sport, který provozovala byla turistika a plavání. Samozřejmě na výlety se chodilo jedině pokud cílem výpravy byla „pěkná restauračka„. Babi T. moc nevařila, neboť to příliš neuměla, ale to nebylo až tak na škodu. Po svém o dvacet let starším manželovi, prvorepublikovém důstojníkovi, měla velký vdovský důchod, takže jsme se chodily stravovat do Kavárny Letná (ano, já ji prosím pěkně zažila!), do Kavárny Slavie, do restaurace na Nové scéně, ale taky K Hájkům na karbanátek a na guláš k Rozvařilům.
Babi T. vypadala velmi impozantně. Zvlášť, když ve flaušovém kabátě a v tmavomodrém klobouku s mašlí nonšalantně ukusovala párek „na stojáka“. Byla prostě úžasná a kromě toho, že jsem se díky ní už v šesti letech stala kavárenským povalečem, vybavila mě do života několika skvělými moudry. To hlavní, co mi neustále opakovala, bylo: „Bohyňko, TY – TO – NEMÁŠ za potřebí.“ Dále jsem se od ní dozvěděla, že „dáma neběhá (a pokud ano, tak je to Američanka)“, „nejhorší jsou maloměšťáci a to jejich maloměšťácké chování“, „a taky hysterky,“ a že „tohle by se za života dědečka stát nemohlo, ten by vám dal!“  Občas velmi významně prohlásila, že si žádá „knihu přání a stížností, protože ta-dy bu-de cirkus!“, což byla absolutně univerzální hláška, kterou užívala kdekoliv, kde služby nedosahovaly patřičné kvality. Naopak když vše bylo, tak jak má, nechala si zavolat pana vedoucího a složila mu poklonu. Proto, když mi opravdu chutná, nechávám pochvalu vzkázat do kuchyně, a spropitné, stejně jako ona, dávám někdy až moc veliké.
Ale nebyla to jen Babi T., kdo mě vychovával, ve skutečnosti na mě měly vliv čtyři ženy ze tří generací (prababička, dvě babičky a matka). A tak jsem se svou matkou chodila na Pražské jaro a na balet do Národního-bílé punčocháče a černé lakovky byly nutnost, s babičkou Zdeničkou jsem nadšeně poznávala stromy a keře v bývalém zahradnictví, chodila tajně do obory a kradla okurky sousedům-gumáky, tepláky a malý nožík byly nutnost, a taky jsem se v raném dětství dozvěděla, že „dobrá stáj se nedá koupit“ což tvrdila moje prababička, která ovšem nikdy neházela flintu do žita, a proto rychle dodávala, že „když už se holka nenarodila v dobré posteli, měla by se do ní alespoň umět položit.“ – více životních zkušeností, abych tohle pochopila, byly v té době nutnost.
Vlastně, to o té stáji  jsem opravdu plně pochopila až před několika lety, kdy jsem se vzdala svého rovnostářství a přiznala si, že se z lidí jejich původ, víra a výchova vymlátit nedá a že tu vždycky bude rozdíl mezi někým, kdo se v bytovce na maloměstě batolil na linoleu a někým, kdo vyrůstal se stříbrnou lžičkou v zadku někde na Vinohradech. Původ neschováte, ani když si bytovka vezme kostýmek a lehne si do správné postele a Vinohrady si oblíknou teplákovku a vyrazí na ves. Rozdíly tu budou vždycky. A nesmažou je ani komunisti, ani pokusy novodobé demokratické výchovy.
   Čím jsem starší, tím víc chápu obdivnou hlášku mojí matky o tom, že „Babi T. uměla mlčet, ale jakým tónem.“ Se slzou v oku vzpomínám na její (jistě velmi nekorektní) pohled, kterým dokázala postavit do latě celý personál, stejně jako má prababička zvládla jednou větou někoho mohutně rozplakat. Nepotřebovaly na nikoho křičet ani užívat sprostá slova. Naopak. Byly to dámy. (Nebo stylové mrchy, to je na zvážení…) Jen se podívaly a bylo. Utřely si koutek látkovým ubrouskem, elegantně vstaly a prohlásily „Tohle ještě bude mít dohru.“ Číšníkovi v mrákotách významně nevěnovaly pohled, a středem odešly. Dokonalé!
  Jednou mi někdo v teplákách řekl, že jsem elitářská snobka, a víte co, měl pravdu. Dnes jsem schopná si připustit, že taková jsem a už to neberu jako urážku, ale jako poklonu. Jen v těch pohledech a mlčení nedosahuju takových kvalit jako důležité ženy v mém životě. (I když teatrální odchody mi už začínají jít! :-)